Ohlédnutí za končícím rokem 2023

   V Českých Budějovicích jsem na univerzitě nebyl šťastný. Ač uznávám, že na škole vznikla přátelství, která doufám vydrží a stará se jedině stmelila jako ocel v ohni. Že jsem poznal dobré avšak i špatné profesory, kteří mě naučili nejen předmětům, ale též světu. Neříkám, že Jihočeská univerzita byla ztráta času, přeci jen – dokud se něco naučím, byť nejde o znalost akademickou, není ničeho škoda. Lekce ve škole, lekce v životě. Obojí posouvá dál.

  Jednu školu jsem tak skončil a rozeslal přihlášky hned na několik dalších. Pak mi nezbylo nic jiného než čekat. SCIO testy, pohovory, online testy i ty fyzické. Postupně ubíhal čas. Přišel první test… a nepovedl se. Nevzdal jsem se a zapsal se na další termín. Ten přišel. A vydařil se. V květnu nastal čas pohovorů. První vypadal nadějně. Nebyl. Druhý naopak působil jako propadák. Jenže nebyl! Leč nestačil. První testy. Některé nevyšly, další vedly k dalším pohovorům. U nich jsem se již nesoustředil na úspěch či neúspěch. Zaměřil jsem se jen na jediné: dostat ze sebe to nejlepší a zabojovat, jak nejsilněji dokáži bojovat. Přesto ani to nestačilo.

  Září se pomalu blížilo, jenže žádný pokus mi nevyšel. Zbývala jen poslední možnost. Byla jí na první pohled nenápadná škola se vstupem v zapadlé uličce v srdci Prahy. Kdo ji nehledá, možná o ní ani neví, kdo kolem ní nechodí, netuší, že tam je. Vzpomínám na slova své kamarádky, když říkala, že "bych měl najít školu, kde bych mohl psát. Třeba žurnalistiku". Takovou školu jsem tedy hledal a také našel. Dokonce dříve než jakoukoliv z předešlých, které mi nevyšly. Nechával jsem si ji do zálohy, byť v duchu mi svědomí říkalo, že jde o tu správnou.

  Nezbývalo nic jiného než vstadit vše na jediný náboj. Nabít, zamířit a pálit. Podat si přihlášku, projít přijímacím pohovorem a čekat na výsledek. A světe div se, poslední kulka šla přímo do středu a já se dostal na vysněnou školu.

Více o cestě na VOŠP zde

  S nástupem na školu mých snů přišlo i zjištění, kdo mě vůbec bude učit. Na rozdíl od Budějovic jsem nenarazil na nafoukané historiky, kteří se oháněli tituly, zmatené kantory zaneprázdněné tím, jak nás mají učit o válečných hovorech a nemocech před dětmi, jazykovědce zoufalé z nezájmu studentů o jejich látku. Ne, tady bylo vše jiné. V žurnalistice učí profesorka s léty zkušeností ve psaní, na kreativním psaní vypráví spisovatelska zasloužená svého řemesla, o kameru se starají hned dva profesoři, jejichž výklad nikoho nenudí a pan zvukař si získal srdce svých studentů svou neuvěřitelně přátelskou povahou. A to je jen začátek. Mnohem více učitelů na této škole dohlíží na své svěřence. Někteří přísní, ale čestní. Další přátelští, věřící. I sám pan ředil je zapojený do chodu vyučování a nejednou do výkladu přispěje nějakým filozofickým moudrem.

  Pod dozorem pestrého kruhu profesorů je patrné, že jim jde o naše nejlepší blaho. Chtějí z nás vychovat své následníky, zprávaře, rozhlasové vypravěče, moderátory a spisovatele, kteří by jednou mohli s hrdostí říct, kdo je učil.

  V porovnáním s předešlou školou, zde nejsme nikdo jen číslem. Nejsme záznamy ve třídnici, u kterých si profesor udělá křížek a jde dál. Ani zdaleka na této škole nemáme takové profesory. Dávají si práci znát nás jmény, nemávnou rukou nad našimi zájmy a rádi poradí, pokud jim to jejich znalosti dovolí a nasměrují nás správným směrem.

  Ač jsem od začátku věděl, že hodlám kráčet cestou tvora umění psaného, přesto si vážím každé lekce ve všech předmětech. I jako psavec jistě uplatním jemné zacházení s kamerou. Rétorické rady pod přísným dohledem mistra řečníka nepřijdou nikdy na škodu a spíše se budou velmi hodit. Co by to bylo za spisovatele bez hbitého jazyka? Každý slovotepec by měl slovem vládnout nejen na papíře, ale také ve vlastní řeči. A tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Důležité je, že zde, na VOŠP není žádná lekce na škodu. Žádná lekce není prahsprostou lekcí, která o kousek posune v osobním rozvoji. Jedna lekce, jeden velký skok a nová znalost, jenž se v budoucnu může hodit.

  S novou školou přišla také nová přátelství. Mé staré já by nespíš nikdy neuvěřilo mému současnému, kdyby se setkali. Zvláště, kdyby se dozvědělo, že jedním z mých drahých přátel je například čistokrevný Pražan. Jistě by pochybovalo, že stačí malé gesto jako rukou psaný dopis, aby dva lidé mezi sebou dokázali udržet silné přátelské pouto napříč vzdálenosti mnoha mil. Staré já by ničemu z toho nevěřilo.

  Avšak, hle. Je tomu tak. Získal jsem nové přátele a díky vzdálenosti prověřil ty staré. Co na tom, že přítel mně drahý jakoby byl vlastním bratrem, strávil půl roku v Polsku? Ubrala snad doba a vzdálenost na přátelství? Nikoliv. Vezmu snad zpět svá slova děvčeti, která je jako sestra, jenž jsem nikdy neměl? Zanevřu přátelství a nechám ji za sebou jen kvůli záměně jedné školy za druhou? Ani náhodou. Zapomenu na dva nadané němčináře, jednoho od Budějovic a druhého z Krumlova jen proto, že je již nevídám na chodbách? Vůbec ne.

  Letošní rok tedy nedával jen lekce, ale stal se také nehmotným tmelem, který utužil cennost zvanou přátelství. Taktéž ztvárnil ruku, proplétající nitě osudu, které splétají nová kamarádství. Co mohl, to utužil. Kde mu bylo dovoleno tvořit, tam dal život novým příběhům spojených lidských osudů.

  Největší a zároveň nejmladší lekce je stará sotva pár hodin, sotva jeden den. Kde je hranice mezi žitím v minulosti a utíkáním před ní? Je vůbec nějaká? A je mezi nimi nějaký rozdíl? Ten, kdo v ní žije, zatvrzuje se k odmítání změny? A ten, kdo utíká? Měl by se zastavit a postavit se jí? Byl jsem ještě nedávno ten žijící, či jsem lapal za běhu po dechu?

  Když se koncem listopadu ozvali spolužáci ze základní školy se třídním srazem, nevěděl jsem, co si dříve myslet. Takové, jaké jsem si je pamatoval, jsem znovu potkat nechtěl. Jenže pořád tu byla v temném zákoutí mé mysli malá myšlenka na ty roky bez jediného shledání. Lidé se mění. Sám jsem se od těch dob první důležité školy změnil nespočetněkrát. Jestli nám každému na rameni sedí malý ďáblík a andílek, pak ten andílek mi šeptal, že již nemusí být tací, jací bývali.

  Samozřejmě, co se kdysi mezi námi stalo, mělo nějakou váhu… kdysi. Ale dnes? Možná všechna ta zloba vůči komukoliv z nich nebyla něčím, co by si vysloužili, ale jen a pouze mou vlastní neschopností nechat minulost minulostí. Bylo tohle tedy mé utíkání? Ať je pravda kdekoliv, věděl jsem, že musím na ten sraz jít. Jenže trocha ega si i tak dovolila užít si malinko sebestředného potěšení a (s výjimkou mé nejstarší a jedné z nejlepších kamarádek) nikomu jsem o svém rozhodnutí tedy neřekl. Byť se mi hlavou honil nespočet myšlenek, přesto jsem se rozhodl čelit nadcházejícímu srazu se stoickou rozvážností – emoce prožít, ale nenechat se jimi ovládnout a pohltit. Měl jsem jistá očekávání, vykresloval jsem si nespočet scénářů, ale nakonec jsem zůstal překvapen.

 Ač by průběh srazu vynesl minimálně na malou novelu v novoromantickém stylu, se svými popisy událostí, vjemy a krátkým časovým úsekem roztaženým na mnoha stránkách, na to tu čas není. Byť bych se rád do detailů rozepsal, budu muset popsat to hlavní: běh se zastavil. Obava, že potkám ty samé lidi z minulosti se rozplynula. Konečně jsem se před minulostí zastavil a nechal ji mě dohnat. Pak jak přišla, tak odešla. Uzavřel jsem s ní smír. A tak se stala tím, čím byla celou dobu. Minulostí. Místem, které je pěkné občas navštívit, ale nepěkné k žití.

  Nemohu však mluvit o všech, pouze o několika skvělých jedincích, s nimiž jsem se setkal. Na každém z nás bylo vidět, že jsme vyrostli a starosti každého z nás směřovali jinam. Staré zášti odešly jako poslední zimové sněhy minulých zim. Rozhovořili jsme se mezi sebou, byť jsme někteří za starých časů pronesli sotva pár slov. Osobně jsem poznal, že obraz, jaký jsem o té hrstce starých známých měl, je jen rozplývajícím se obrazem na jezeře, jehož hladinu rozrazil kámen. Jeden večer, který jsem netušil zprvu, jaký bude, skončil s hřejivou vzpomínkou v srdci. A že jsem si ten večer užil. Přesto se ptám, kdo ví, jací jsou dnes ti ostatní, kteří tam nebyli?

  Zpět doma, se smysly stále ještě trochu otupenými ostrou whiskou, jsem pocítil neskutečnou úlevu. Něco mi ze srdce i z mysli spadlo. Jako bych se zbavil řetězu, který jsem si sám přikoval kolem krku.