Na správné cestě

  Tento rok byl pro mě jako na horské dráze. Jednu školu jsem skončil, na další jsem se pokusil dostat. Okusil nadšení z výzev. A hořkosti porážky. Po úspěšných testech se cítil na vrcholu. Při neúspěšných narazil na dno. Ač jsem si myslel, že pedagogika je pro mě tím pravým, tak se ukázalo mé pomýlení. Nevyšla ani jedna pedagogická fakulta. Avšak jedna škola, která zůstávala záložním plánem, se ukázala být tím pravým.

  Pro školu jsem letos obětoval psaní v zájmu budoucího studia. Několik pokusů o univerzity skončilo fiaskem. A když už se zdálo, že jsou všechny naděje ztracené, vsadil jsem všechno na jednu jedinou kartu – Vyšší odbornou školu publicistiky v Praze. Poslední možnost, která mi zůstala. Poslední kulka v bubínku revolveru, čekající na vystřelení. Jenže z poslední možnosti se vyklubala moje největší výhra v životě.

  Jak se říká: "Když ti Bůh zavře dveře, otevře ti okno." Pro mě bylo okno otevřené dokořán. I když zprvu jsem byl na pochybách, mám-li vůbec šanci uspět. Stihl jsem si podat přihlášku téměř na poslední chvíli na srpen, dostavil se na pohovor a nakonec… k vlasnímu překvapení… odcházel s příjemným pocitem v hrudi. Vše bylo jasné již ve chvíli, kdy mi profesor řekl, že o mě určitě stojí a při loučení nezapomněl opomenout, že se bude těšit v září. Jeho slova mi dala velkou naději, že tahle jedna škola musí konečně vyjít. Trvalo to pak jen několik dní, než mi přišla informace o přijetí. Byl jsem přijat a ještě k tomu s prvním místem mezi srpnovými uchazeči.

  Nastalo první září a já nastoupil. Dojmy byly ohromné. Skloubené s dalšími dojmy z města (jsem přeci jen chlapík z venkova) a městského života, kterému ale nejspíš nikdy nepřivyknu. Již setkání s profesory na mně zanechalo hluboký dojem a došlo mi, že tady budu dělat jistojistě s profesionály se zápalem pro to, co učí. Ocitl jsem se mezi svými. Na škole, která pro mě byla jako stvořená a já pro ni. Tuto myšlenku ještě posílili známí, přátelé i čtenáři, kteří sdíleli stejnou myšlenku. Týden po zápisu začalo několik prvních předmětů. Následoval orientační týden. Během toho mi bylo dovoleno okusit, jaké obory škola učí. Z každého rožku trošku jsem si zkusil, jaké výzvy mě mohou v následujících letech čekat. Ba co bylo ještě lepší než ochutnávka a hledění vstříc novým výzvám – udělal jsem si nové přátele.

  Z důvodu ochrany osobních údajů nebudu nikoho přímo jmenovat, ale musím uznat, že mi bude potěchou, mít tak skvělé spolužáky, stejně jako profesory. Ti, které teď myslím, opravdu nemohu jmenovat, leč doufám, že jestli budou tyto řádky číst, tak snad budou vědět, že mám na mysli zrovna je. Pár lidí, na které jsem možná neudělal nejlepší první dojem coby introvertní vlk samotář, ale věřím, že mi dovolí zvát je svými přáteli. Jen pár týdnů a už jsem měl ve všem jasno. Zkrátka skvělá škola, skvělí profesoři a skvělí spolužáci. Sice mi na ní budou chybět přátelé, s nimiž mě pojí nerozbitné pouto přátelství, avšak v duchu vím, že jsou jistojistě šťastni za místo, kam jsem se dostal. Moje nadšení pro psaní je obnoveno, zápal kreativity cítím, jak se zažírá hluboko do šedé kůry mozkové a touží vytrysknout ven jako gejzír a pohled do budoucna mi připadá jasnější než kdy dříve.

  VOŠP začala jako plán B a nakonec se stala tím nejlepším, co mě mohlo letos potkat. Mé očekávání předčila a doufám, že bude i nadále pokračovat. Protože tenhle spisovatel sem zkrátka patří.