Povídka Za hudby zvonů

  Vůz ujel pěkný kus cesty než dovezl mladého muže k vile jeho dobrého přítele Johna. V dáli zůstávala jen silueta Aberdeen, které se topilo v ranní jarní mlze zahalující skotské luky a stráně. Jediný, cestující, Johnův přítel a důvěrník William si kočár pronajal tak jako vždy, když cestoval na již tradiční schůzku se starým známým. Avšak nikdy předtím necestoval tak brzy. Ale nové, neočekávané zprávy si vyžadovali neprodlené řešení. John byl poměrně známí dramatik a jeho psaní patřilo mezi velice populární mezi prostým lidem. Sice to žádný velikán Shakespearovy úrovně nebyl, ale přesto se dostal do povědomí královny Viktorie.

Vozka přehlédl větší kámen, což zavinilo, že se vůz nepěkně otřásl. Tím se ovšem William nenechal rozhodit a nadále přemýšlel, jak má příteli nové zprávy přetlumočit. Ještě před několika dny byl v Londýně, dokonce před samotnou královnou jako Johnův zastupující. Velká panovnice si sice povolala dramatika, ale ten musel pracovat na svém díle a tak poslal za sebe náhradníka. Tím byl právě William. Jeho dobrá paměť posloužila dobře. Během své audience si zapamatoval snad vše, co královna pronesla. Každou podrobnost o jejím zklamání a nepříjemném zdržování. Chtěla po Johnovy divadelní hru a chtěla ji mít hotovou již před několika týdny. Jenže žádná stále hotova nebyla. A to královnu velice rozlítilo. Div Williama nenechala vyprovodit z paláce v doprovodu strážných.

Důvěrníkovy padla na chvíli hlava. Jakmile se tak stalo, opět se prudce narovnal a rozhlédl se. Musel si promnout oči. Z Londýna cestoval již od minulého dne. Od té doby nespal. Až teď v kočáře na sobě pocítil tíhu vítězící únavy.

,,Pane Williame, už se blížíme k vile váženého pána?" ozval se z kozlíku vozka. Bičem popohnal koně, kteří se i s kočárem hnali po zamlžené cestě jejíž cíl se nacházel před Johnovou vilou.

,,Díky za upozornění, Barnaby," poděkoval William, zatímco se na kožené sedačce pořádně protáhl. Pak se naklonil k okénku a vyhlédl z něj ven. Skutečně. Z mlhy vystupoval pastelově zelený živý plot, obíhající okolo majestátního sídla v němž John žil. I stavba se topila v mlze a její jindy pestré barvy dostávali nádech mrtvolné pastelové šedé. William takto sídlo svého přítele viděl již mockrát. Stálo v dolině, tam kde mlhy vydrželi do pozdního dopoledne. Ale na jaře, jako třeba dnes, šedý opar dokázal halit sídlo ve svém náručí po celí den. Křídla brány se pohupovala za krevmrazícího vrzání nepromazaných pantů z místa na místo. Buď John návštěvu očekával nebo někdo zapomněl zavřít. Nebylo to mladšímu dramatikovi podobné, aby nechával vstup na svůj pozemek dokořán otevřený.

William se nad tím musel podivit, když vůz projel skrze bronzovou bránu jejíž stáří prozrazovala všudypřítomná měděnka. Ospalí výraz se mu změnil na podezřívaví. Něco tady nebylo v pořádku. Jakmile se spřežení zastavilo, William vyskočil hbitým skokem z vozu aniž by vozkovy platil. ,,Počkej tady, Barnaby. Tohle se mi vůbec nelíbí," pronesl aniž by se otáčel na vozku, co se též rozhlížel nechápavě po okolí. Svůj příkaz doplnil ještě rázným gestem ruky...

Pokračování ve Spisovatelově imagináriu