Vyprávění – Víc než jen pouhá zábava

  Co je vlastně spisovatelovým denním chlebem? Je to jen psaní příběhů, které se zrodí v jeho či její hlavě? Nebo je tu něco hlubšího?

  Může se zdát, že příběhy jsou ty krásně editované řádky příběhů, představených čtenářům mistrovsky strukturovaným způsobem. V dnešní době se k nám dostávají nejen skrze knihy, ale i přes filmová plátna, divadelní hry či převyprávěné do mikrofonů v podobě podcastů. Ať je médium jakékoliv, v základu se skládají z dějových linek postav, ze zápletek a jejich cílem je pobavení.

Pokud však zabředneme hlouběji do na první pohled nevinného slova vyprávění, pak možná zjistíme, že se za ním skrývá něco víc. Něco mnohem hlubšího, možná až neskutečně spirituálního. Když odhlédneme od pouhé zábavy. Snadno tak zjistíme, že vyprávění příběhů je něčím, co je pro náš lidský rod doslova základním kamenem našeho bytí.

Osobně rád poslouchám příběhům, ať jsou jakkékoliv a o čemkoliv. Leč od doby, kdy jsem se začal věnovat umění slovotepeckému, mi nemohlo uniknout, jak hluboce jsou příběhy propletené do našich životů. A to téměř ve všem.

Zamysleme se. Nejsme všichni do jisté míry vypravěči? Když si povídáme o svých dnech? O rodinách a zkušenostech? Vyprávíme nad pintou piva, cestou vlakem či jen tak mezi přáteli a rodinou. Všichni nějakým způsobem vyprávíme a tvoříme příběhy. A k tomu využíváme i příběhů jiných. Mýty a báje, byť staré jako čas sám, dodnes obohacují svojí moudrostí naše životy. Seriály a jejich postavy, ty někdy umí pomoci k vysvětlení všeho možného druhým či nám samým.

Co to je tedy vyprávění? Co jsou příběhy? Řekl bych, že obojí je jedním ze skladebních kamenů toho, kým jsme. Skrze příběhy si sdílíme informace. Skrze vyprávění tvoříme spojení na emocionální úrovni. Právě díky emocím můžeme skrze příběhy nahlédnout do životů druhých a pochopit je na mnohem hlubší úrovni. Dokážeme se do druhých vcítit. Pochopit je. Mnohdy se můžeme dokonce přiučit a využít lekce druhých ve svých vlastních životech.

Mosty napříč časem

  Smutné jest, jak mnozí z mladých lidí tak tuze málo čtou. Možná jim přijde samotný akt uchopení a otevření knihy něčím zastaralým. Věcí minulosti. Aktem činěným starou generací. Mají pravdu? Ať si říkají, co chtějí, pak se nejspíše velice mýlí. Čtení, a skrze něj vyprávění příběhu, nikdy nemůže skutečně zestárnout.

Vyprávění je dnes stejně aktuální jako kdykoliv v minulosti a bude aktuální i v časech nadcházejících. My lidé totiž ve své podstatě chceme vyprávět příběhy. Stejně tak jim chceme naslouchat. Toužíme po tom poutu, co vzájemné sdílení osobních zážitků, zkušeností či strastí vytváří. Tím, že všichni vyprávíme ostatním o sobě, svém životě a dění kolem nás, vytváříme komunity. Prostý čin vypravování je tím, co tvoří vztahy a co probouzí empatii v druhých.

Pokud se ještě najdou ti, kdo by o mých slovech pochybovali, pak se zeptejte sami sebe: "Nejsou staré příběhy stále aktuální?" Shakespearova díla jsou možná stará přes 400 let, ale znamená to, že by nebyly jejich myšlenky platné i v dnešní době? Mýty starých kultur přesahují dokonce náš letopočet, leč dodnes jsou vypravovány. Stejně jako kdysi i dnes je Achilles stále opěvovaným hrdinou z Illiady, studenti na školách čtou do dnešních dnů epos o Gilgamešovi či vzpomínají na činy statečného rytíře Rolanda.

Ač se zdá, že my lidé jsme jiní než naši předci u prvních ohňů žijících v prvních chýšíš, přesto je taková myšlenka daleko od pravdy. Sice nesedáme u ohňů pod širým nebem, ale touha vyprávět a být slyšeni nám přetrvala napříč časem. A tak nás také příběhy spojují s našimi předky a taktéž naše potomky s námi.

Moudrost příběhů

  Každému z nás se nejednou stalo, že jsme něco zapomněli. Ať to byly klíče od domova, brýle ukryté na čele, něčí narozeniny, či něco jiného. Možná se teď ptáte, co to má dočinění s příběhy a vyprávěním? Na to musím říct jedno: "Není to prosté?"

Prosté sdělení nějaké informace, nepatrné gesto, ve spěchu provedený čin, to vše se tak trpce rychle zapomíná. V každodenním spěchu snadno zapomeneme. Ba co hůře, někdy si informace tak popleteme, že pořádně ani nevíme, zda je něčemu tak či onak. Dědeček varuje Pepíčka, ať nesbírá v lese rulík. Leč Pepíček se do lesa vydá s kamarády a rulík tam opravdu najdou. Ale jak to říkal dědeček? Nesbírej rulík? Sbírej rulík? Pepíček již zapomněl. Nemůže si vzpomenout. Nedával pozor ohledně varování, které mu dědeček před odchodem sdělil.

Mladý chlapec nakonec usoudil, že nechá jedovaté plody být. Když se pak vrátil domů, zeptal se znovu dědečka, co mu říkal. A v tu chvíli mu dědeček pověděl příběh o nebezpečí, které rulík pro malé kloučky představoval.

Tím, že dědeček pověděl svému vnoučkovi příběh, mu pomohl k zapamatování si vzácné životní lekce. Stejně tak my samotní můžeme skrýt mnohá poselství do našich příběhů. Můžeme napříč generacemi skrze příběhy radit, varovat, možná i klidnit. Když poselství ukryjeme do děje vyprávění, lidé si jej lépe zapamatují.

Ale to není vše, co nám příběhy dávají. Jsou mnohem víc než to. Pomáhají nám uvědomit si, že je na světě něco víc, než jsme my samotní. Něco skrze příběhy přežívá. Co je tedy tou nejzákladnější podstatou příběhů?

Pouto mezi vypravěčem a posluchačem

  Možná nesdílíme stejné zkušenosti, nežijeme stejné životy a nesdílíme ani podobné názory. Jedno však máme společné - škálu emocí, strachů a pocitů. Každý máme nějaké naděje a sny. Každého z nás něco v životě ovlivnilo.

Pokud dokážeme představit všechny tyto citové aspekty našich životů skrze osobní příběh, lidovou povídačku či mýtus, stvoříme neuvěřitelné pouto mezi posluchačem, postavami děje a vypravěčem. Takové pouto nám ukazuje, že nejsme tak rozdílní a pomáhá nám pochopit jeden druhého, navzdory našim rozdílů a podobnostem. Pak příběhy nás všech dopomáhají k tvorbě silných vztahů a lidských společenstev.

Příběhy, ať vyprávěné či psané, co tedy jsou? Jen prázdná slova? Nikoliv. Příběhy jsou tím, kým všichni jsme. My jsme příběhy a příběhy jsou my. Ať si čteme o něčem reálném či naprosto fantastickém, pokaždé je v tom kousek pravdy. Malý nehynoucí kousek něčeho lidského, toužícího po pochopení a společnosti. Skrze příběhy vidíme druhé jako cítící bytosti, odvážné a vystrašené stejně jako my, s jejich sny, nadějemi a strachy. Přes vyřčená slova či ta psaná chápeme svět lépe. Dáváme skrze ně smysl něčemu, co je mnohdy těžké pochopit.

Toto krásné umění je tu, aby zůstalo. Aby nám pomohlo pochopit sebe a ostatní. Skrze něj, přes ten základní kámen existence, budujeme společnosti a civilizace. Přes jeho krásy jsme součástí živého, dýchajícího světa, který je sám o sobě pro mnohé z nás stále strašidelným, leč zároveň nádherným a tajuplným místem. Žít, to je být součástí jednoho či mnoha dalších malých příběhů.

Svět kolem nás

  Ať si to uvědomujeme či ne, příběhy jsou všude kolem nás a neustále se dějí. My máme své příběhy, stejně jako věci kolem nás. Stačí se trochu snažit, abychom si jich všimli. A pokud budeme dosti zvídaví, možná se nám podaří tyto příběhy zjistit. Třeba jednou narazíme na někoho, kdo nám poví příběh stromu, co stojí na náměstí, někde se nachází kronika, kde se dočteme o tajemství nedalekého zámku, sám od sebe k nám ve vlaku přisedne cizinec, který povypráví o svém zvláštním životě.

Stačí jen poslouchat. Kdo ví, kdy nás příběh spojí s ostatními dohromady. Třeba nastane čas, kdy budeme potřebovat, aby nám nějaký příběh pomohl. A ti, kdo budou chtít, nám své příběhy rádi poví a jednak nás obohatí, stejně jako spojí dohromady a pomohou nám stát se součástí něčeho většího. Taková je moc vyprávění a příběhů.