Tenká hranice mezi výtvarným uměním a literárním

  Co dělá spisovatel na umělecké škole? Tak zněla otázka, která mě celou dobu studování na střední škole provázela. Jedna otravná otázka. Zarývala se jako lesní klíště, nechtěně a bez úmyslu přinesené z lesa neopatrným poutníkem. Nebylo divu, že stačila k tomu, abych z dobré nálady přešel do nevrlé. Kdysi jsem nedokázal odpovědět.

Ale přesto mám pocit, že někomu tu odpověď dlužím. Na tuhle jednu dotěrnou otázku. Pokud se na ni podíváme úzce, pak měli ti tázající zvědavci pravdu - jako spisovatel jsem neměl na umělecké škole co pohledávat. Pisálek mezi kreslíři, malíři a grafiky. Vyvrhel, který tvoří jinými nástroji a jiným způsobem. Černobílý mág mezi barevnými bohémy. Zasněný snílek s pouhým perem a notýskem na básničky v kapse. Jenže z širšího pohledu vyvstává úplně jiný obraz. Pestřejší než by se na první pohled zdálo. Takový, který ne každý napoprvé pochopí.

Je mezi, řekněme, malbou a prózou nějaký rozdíl? Opět se nabízí dva pohledy. Jednodušší - ano, je tu mnoho rozdílů - a hlubší - ne, mají toho společného více než toho rozdílného. A právě to společné bylo důvodem, proč jsem si zvolil uměleckou školu.

- Malba mé přeúžasné kamarádky Majdy, v němž já vidím příběh z japonské zahrady plný vášně i tajemství

  Kdysi žil moudrý muž, velký historik a filozof, tvůrce jak historických, tak moralistických klenotů. Tím mužem nebyl nikdo jiný než řecký filozof Plútarchos. Byl to právě on, kdo pravil ona památná slova: "Malba je tichou poezií, poezie je malbou, jenž mluví." Měl pravdu. Byl tím, kdo již kdysi v antickém Řecku objevil tajuplný střípek komplikované hádanky. Malba, poezie, kresba, příběh. To nejsou rozdílné druhy umění, nýbrž samostatně žijící světy, existující ve vzájemné symbióze.

Od pradávna, ještě i dávno před Plutarchem, se poezie mnohdy inspirovala malbou a malba naopak poezií. Jedno nemohlo existovat bez toho druhého a dodnes tak platí, že tyto dva světy existují jako bratr a sestra, jako matka a otec, jako Jing a Jang. Slavná Illias, tak jak ji sepsal Homér, se objevila na nejedné řecké amfoře, díla renesančních myslitelů velkých jmen se odrazila do obrazů dalších velkých umělců, bylo tomu tak například u Danteho a Botticelliho. Pak nástup romantismu, doby, kdy básníci s malíři téměř splynuli v jednu bytost a i dnes ještě vznikají díla inspirovaná v jiných dílech, možná dokonce více než kdy předtím. Ať báseň či obraz, metoda taková a onaká, ve své podstatě jsou neodloučitelnými částmi jednoho společného celku.

A tak to vnímám též. I se štětcem v ruce a barvami na paletě tvoří umělec tichou poezii. Stejně já při psaní básně či povídky tvořím mluvící malbu. Ani jedno nejde dělat bez citu, obojí musí mít svou myšlenku, bez ponejprve naučených pravidel není možné je porušit ke stvoření něčeho úchvatného. Přitom vůbec nezáleží, jaké nástroje umělci použijí.

- Další Majdina malba, v této tentokrát vidím cyberpunkové město, kde se může odehrávat fantastický noir příběh, temný a přesto neskutečně lákavý

  Tak tedy odpovídám na otázku, co spisovatel dělal na umělecké škole. Tvořil obrazy a tvořil poezii. Ať černobílou na prázdný papír nebo barevnou na natažené plátno. Nikdy nevznikla jen jedna věc. Vždy tu byl obraz a vždy tu byla poezie. Poezie skrytá v malbě a malba skrytá v poezii.

Dodnes se mě takováto filozofie drží. Při návštěvě knihovny si představuji všechny ty barvy a krásy ukryté ve slovech a naprosto identicky při prohlídce galerie pohlížím na příběhy ukryté ve vrstvách barvy. Vždyť knihy jsou vlastně také obrazy vytvořené z hloubi umělcovy duše a obrazy jsou zpovědí malířů, kteří se vypsali pomocí tahů štětců.

"Malba je tichou poezií, poezie je malbou, jenž mluví." - Plútarchos