Spisovatelský blok: Zhouba spisovatelů

  Mezi námi spisovateli je jedno tabu, o kterém se zrovna snadno nemluví. Je to prokletí, je to nemoc, je to neduh. Nazývá se spisovatelský blok. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že se nejedná o nic pěkného. Někteří, kdo se o umění psaní příliš nezajímají, mohou říct: ,,Je to jen výmluva a nic víc." Dej však na mě, není to žádná výmluva. A pokud to někdo tak zve, pak nemůže nespočetné generace spisovatelů více urazit.

 O co se vlastně jedná?

  V místnosti je téměř černočerná tma. Jen tikání hodin proráží neúnosné ticho. Za stolem sedí starý spisovatel. Hlavu má podpřenou oběma rukama, hrbí se nad ještě starším psacím strojem. Ten mlčí. Mocné údery mistra pera dnes nezaznívají do ticha a jen svíce pomalu dohasínající v jeho blízkosti syčí. Není to tak, že by nebyla inspirace. Nápadů je mraky. Ale prostě to dnes nejde. Tak se projevuje prokletí spisovatelského řemesla. Spisovatelský blok, nemoc talentovaným spisovatelům zhoubná.

  Pro ty, co nám spisovatelům příliš nerozumí: spisovatelský blok není přikrášlený název pro prokrastinaci a nějaká výmluva. Spíše naopak. Když se dostaví, tak se může spisovatel snažit sebevíc, může mít tisíce nápadů, ale jakmile se je pokusí svěřit stránce, tak to prostě nefunguje. Věty neznějí tak, jak by měly. Děj se vleče a téměř nevyvíjí. Popisy nesedí a nedělají čest scénám, co se odehrávají ve spisovatelově hlavě. Prsty sice bijí do klávesnice nebo tančí divoké tango s perem, ale vše jsou to jen škrábanice. Spisovatelský blok je prostě nemoc, při níž se spisovatelům nedaří. A nikdo přesně neví, co za to může. Je to psychika? Jsou to pochybnosti? Nebo nízké sebevědomí? Na to se těžko odpovídá.

  Jsou i tací spisovatelé, kteří v blok nevěří, ale ať říkají cokoliv, ani jim se nedaří vždy. I oni mají dny, kdy nedosáhnou stanoveného počtu stránek za den. Ne vždy napíší tolik slov, kolik opravdu museli. I jim se poselství ve větách tak promotá s vleklým textem, že by ho čtenář jen těžko luštil.  

 Co za to může?

  Někdy opravdu může za spisovatelský blok nedostatek inspirace. Jindy za to může něco jiného. Jsou tu také případy, kdy dílo spisovateli jednoduše přeroste přes hlavu. Jeho vlastní pýcha zničí to, na čem tak dlouho pracoval. Něco takového krásně popisuje George Orwell ve svém románu Bože chraň aspidistru. Může se stát, že se jednoduše sám umělec ztratí v tom, na čem pracuje. Pak se může snažit sebevíc, ale všechna práce se mu jednoduše rozsype pod rukama. Slova přestanou dávat smysl, odstavce se zamotají, všechno se jednoduše změní v prapodivnou kaši něčeho, co lze popsat pouze jako chaotické.

  Samozřejmě, spisovatelský blok není jen otázkou mysli. Je to i otázka fyzická. Kdo se vyzná v biologii, tak ví, že náš mozek je schopný ,,přepnout z mozkové kůry na limbický systém". A ten může za náš instinkt ,,bojuj nebo utíkej". Je to právě tento proces, co potlačí naši kreativitu. Toto dokonce potvrzuje spisovatelka a neuroložka Alice W. Flaherty, která se zabývá právě otázkou mozku a kreativity. Podle ní se schopnost literární kreativity nachází ve spicifické části mozku. A některé nemoci dokáží tuto část zablokovat. Tím ale neříkám, že tu nejsou další vážná zranění. Cokoliv, co dokáže poškodit mozek, poškodí i umění psaní.

  Jak vidíte, je toho mnoho. A seznam příčin spisovatelského bloku by mohl pokračovat: strach z riskování, chaos spojený se začátkem psaní, posuzování nápadů a generování nových, porovnávání sebe samého s ostatními až po zhoubný nedostatek inspirace, který může vést až ke strachu, co si budou čtenáři o jeho díle myslet.

 Jak proti tomu bojovat?

  Na to, jak se poprat se spisovatelským blokem, tím děsivým monstrem, jsou ovšem prostředky. A překvapivě: všechny nejsou o ničem jiném, než o psaní. Co mohu říct ze zkušenosti (a tím neříkám, že to musí fungovat u ostatních), pak je deník jedním z nejlepších léků na blok. Spisovatel si tak může vypsat své obavy, strach i frustrace a vyčistí si tak hlavu od všech démonů, co jej sužují. Další dobrá pomůcka je, překvapivě, psaní! Když si spisovatel dovolí psát špatně a bez toho, že by kdy své špatné psaní někomu ukazoval, pak je překonání spisovatelského bloku procházkou růžovým sadem. Ani to nepomohlo? Proč si neudělat myšlenkovou mapu? Podle mnoha odborníků je myšlenková mapa nejen skvělým způsobem k překonání svých nejistot, ale dokonce i jako výborná metoda, pomocí níž se člověk může naučit novým znalostem.

  Pro ty více extrovertnější autory tu je možnost diskuze s ostatními. Říká se, že když najdeme stejně smýšlející lidi, měli bychom udělat vše pro to, abychom si je v životě udrželi. A ač jsem sám introvert, tak mohu jedině potvrdit, že jsem rád za všechny lidi, co sdílejí mou lásku k psaní a jakémukoliv jinému tvoření.

 Cvakání psacího stroje

 Konec teorie a popisování. Čas na poslední otázku. Co příjde po překonání spisovatelského bloku? Opět kreativní lidé pochopí. Po bloku nenásleduje nic jiného, než krásné cvakání kláves a škrábání pera po toužícím papíře. Spisovatel pak konečně pozvedne hlavu, zahledí se na papír vložený v psacím stroji a rozepíše se. Tak jako nikdy předtím. A než svíce definitivně dohoří, stihne toho napsat tolik, že by sám nikdy nevěřil, kolik toho dokáže sepsat.

  Ať se děje cokoliv, pokud se nestane něco opravdu vážného, spisovatelův blok je něco, co netrvá věčně. Je to nakonec přeci jen bouře na mysli nadaného umělce, která také jednou přejde. Psaní pak bude opět skvělé a půjde od ruky. Ba co více, možná dokonce ještě lépe než kdykoliv předtím. Stačí jen chtít a nepříjemný démon zmizí. Psaní pak opět bude potěchou a ne přítěží.