Spisovatelské poselství

Pokračování z předchozího postu...

  Žánr jsem možná našel, ale přesto tu bylo něco, co mi pořád vrtalo hlavou. Skutečně je žánr tím definitivním? Čím déle jsem o tom přemýšlel, tím více mi docházelo, že ne tak úplně. Žánr možná ovlivňuje estetickou část příběhu, ale nikoliv jeho sdělení. Dlouho jsem se tak snažil vytyčit kam patřím, až jsem přehlížel tu nejpodstatnější část tvorby - odkaz, poučku, zprávu. Zkrátka to, pro co vzniká celý příběh v první řadě.

Při každém pokusu něco psát mne hnala vpřed představa, jak mnou vymyšlená místa vypadají, jak vypadají postavy. Víc jsem se zabýval tím, kde se něco děje. Ale čím důkladněji jsem místa popisoval, tím méně mi tam zapadal děj. Ano, mohl jsem si vymyslet ohromný palác na kopci, kde se zrovna pořádá velkolepý banket, ale to, co se tam mělo stát, mi s každým popsaným koutem unikalo čím dál tím dál. Jakoby mě estetika držela dál od toho důležitého. Nic se nehýbalo dopředu. Vše stagnovalo na místě. To, co se mělo stát na deseti stránkách, skončilo v podobě nudného popisu podobného školnímu slohu. K prozření mi dopomohlo, až když se mi kamarád kreslíř nabídl, že by se postaral o ilustrace. Jeho výslech a potřeba detailů postav mi připomněla, jak unavující a zdržující je pouhé popisování. Uvědomil jsem si, že nesmím psát nic ve smyslu ,,má brýle, hůlku a šedý vous". Místo toho udělám lépe, když budu postupovat cestou následující: ,,Opřel se o hůlku. Mráz panující venku mu zanechal jinovatku v šedivých vousech a brýle pokryla mlha způsobená teplem v místnosti." Lepší popis je takový, co postupuje s dějem. Je jeho součástí. Tak se pohyb příběhu snadno udrží.

A s tím i to, co chce příběh vzkázat. Nesmím čtenáři říct, že je někde zima a člověk takový či onaký. Musím ho nechat vše pocítit na vlastní kůži. Postavy nejsou jen falešné smyšlenky mezi písmenky. Když postava umře, neznamená to, že prostě zmizí a její jméno už není nutné dál psát. Ne, postava, když umře, tak je to stejná tragédie, jako když někdo skutečně zemře. A to ovlivní děj i do budoucna. Postavy nemizí, ovlivňují dál i nadále. Dávají možnost vzkázat mnohem víc než předtím. Co dělá pomsta z člověka, tragédie ze ztráty, filosofie nad smrtí. To je jen pár témat, které může smrt postavy poskytnout.

Příběh z poselství, poselství z příběhu

  To, co chceme jako autoři vzkázat, mnohdy bývá odraženo v samotném ději. Stačí k tomu myšlenka. Už jen třeba na slově ekologie lze vybudovat děj. Dát život postavám. Stvořit zápletku. Ekologie se stane hlavní myšlenkou příběhu a jeho poselstvím. Záludná politika taktéž, byť osobně bych do takových vod nerad zavítal.

Zatím tu ale jen povídám. Co si místo toho ukázat dobrých příkladů toho, o čemž tu mluvím. Vezměme si třeba mou oblíbenou knižní sérii Duna. V ní je témat a poselství více než dost. Nebezpečí technologie? Je tam. Nesmrtelnost? Taktéž. Mnou již zmíněná ekologie? Ovšem. Otázka jedince a blaho celku? Nechybí ani to. Další příklady lze nalézt i u dalšího díla mému srdci blízkému: v Pánovy prstenů. Konflikt dobra a zla, smrt a nesmrtelnost, osud a svobodná vůle, svůdnost a nebezpečí moci, naděje a vykoupení, to vše v Tolkienových dílech můžeme nalézt. Dobrý spisovatel staví na tom, co může říct skrze byť smyšlený děj. Právě proto je fikce mnohdy daleko reálnější než samotná realita. Proč? Protože fikce nám ukazuje přímo do obličeje, co se děje, co se stalo nebo by se stát mohlo. A to bez toho, aby někoho urazila nebo třeba zesměšnila.

Dobrý příběh tak má i dobré poselství. Čtenář od něj nikdy neodejde ve stejný jako v okamžik, kdy jej začal číst. Vždy po jeho přečtení zmoudří a něco si z něj odnese. To je fakt, který je těžké popřít.