Spisovatelovo imaginárium: Příběh za příběhem

15.10.2020

Pozor: Obsahuje drobné spoilery ke knize

Zdroj: Pixabay
Zdroj: Pixabay

  Je to tři čtvrtě roku a už i tak se mi zdá, jakoby to bylo dávno, co jsem svojí druhou knihu vydal. A to přiznávám, že když jsem na ní vlastně začal pracovat, nevěděl jsem ani, že píši již svou druhou.  Dalo by se vlastně říct, že mi vznikla sama pod rukama. Stačilo mi prostě  psát  a ani jsem se nenadál a byla hotová. Tedy téměř. Její podstatná část vznikla s vědomím, že pravděpodobně skončí někde v šuplíku. Tak jako již spoustu pokusů, na které jsem se odvážil, ale nedodělal.


Slova mezi obrazy

  Kde to vlastně začalo? Slovem romantika: poezií. Jen na místě, kde se ostatní vyjadřovali jinak než já. Samozřejmě se očekávalo i ode mne, že budu tvořit stejně jako oni. Bylo to na střední škole, kde jsem studoval obor grafický design. Jistě nemusím říkat, že se tam očekávala od žáků kresba, malba a mnoho dalších výtvarných technik. Ale pro mě to bylo svým zvláštním způsobem málo. Až příliš málo. Ač dokáži ocenit mistrovsky namalovaný obraz nebo precizně detailní ryt, i tak tyto techniky nedokázaly plně posloužit mému sebevyjádření. Barvy mohly mít svůj význam, tvary, techniky. Přesto by nezachytily ani tu nejmenší část toho, co jsem ze sebe chtěl dostat.

  Takže zatímco ostatní si nosili při sobě skicáky, tužky a jiné pomůcky, já potřeboval ke svému životu jen pero a malý černý notýsek, co se mi vešel do kapsy od vesty. Víc potřeba nebylo. Vždy, když jsem se tak potřeboval vyjádřit, nemusel jsem si připravovat spousty pomůcek, ale stačilo sáhnout do přítmí kapsy a měl jsem vše potřebné hned v ruce. Stránky malého zápisníčku stačily k tomu, aby zachytily vše, co  jsem měl  na srdci. Nevycházel jsem bez něj a běda, když jsem ho nechal doma. Byl mi průvodcem jak na cestě vlakem, tak při školních hodinách i přestávkách, kdy jsem potřeboval odlehčit mysli a zaznamenat vše, co mi přišlo během dne na mysl. Provázel mne i na praxi, kde se plnil nejvíce. A jak čas šel, notýsek se plnil, až jsem se propsal  k poslední stránce. Osmdesát stran, drtivá většina poezie. Nikomu jsem ji nedával číst, nikdo se mě na ní neptal. I přesto věřím, že moji přátelé věděli, co mi pod rukou na malých stránkách vzniká.


Velké příběhy malých lidí

  K psaní povídek jsem se vrátil před koncem roku 2019. Bylo to několik měsíců potom, co jsem zanechal jeden z nespočtu pokusů o román. Tou dobou mě pokusy o psaní fantasy dávno omrzely. Raději jsem se zaměřil na téma, co mne vždy bavilo, a to byla literatura a historie. Začal jsem psát povídky na rozličná témata, o nichž jsem vždy před spaním přemýšlel. Jednu a tu samou otázku jsem si opakoval den za dnem: k čemu se chci vyjádřit, co lidem říct, na co poukázat? Možná pozdní dumání nad tématy zapříčinilo, že se mi nejlépe psalo vždy večer. Za dne mi psaní moc nešlo, ale jakmile se setmělo, probral se ve mě um a psaní mi šlo téměř samo. Jednu povídku jsem dokonce psal od čtyř hodin ve vlaku cestou do školy. Měl jsem ji hotovou do hodiny. Poslední slova této povídky jsem dokončil ve chvíli, kdy nastoupila v Klatovech moje dobrá kamarádka.

  Samozřejmě, v příbězích jsem nechtěl vyprávět o nějakých Mary Sue. Nechtěl jsem ani vymýšlet příběhy typu dobro proti zlu. Za hrdiny jsem si vybíral obyčejné lidi napříč historií a z různých ér. A právě kvůli tomu, že jsem se vyvaroval morální dokonalosti postav, se mi, doufám, úspěšně dařilo tvořit hluboké charaktery v odstínech šedi. Než si vytvářet postavy rytířů na bílých koních, zvolil jsem si za hrdiny postavy jako dělníka, studenta, námořního kapitána, vězně nebo třeba syna mafiánského bosse. Nesnažil jsem se k nim přiřadit nějaké archetypy. Jednoduše jsem přemýšlel, jak by se to stalo skutečně. A tak jsem to i napsal. Nešlo o dobu, nešlo o postavení ve společnosti. Šlo o lidi a jejich příběhy.


Nekonečně pokračující cyklus

  Bylo to téměř před dokončením sazby knihy, kdy jsem dodělával poslední úpravy a vypisoval ze srdce ještě poslední básně, když mne napadlo, že tomu pořád ještě něco chybí. Musel jsem se ptát sám sebe, jestli chci vydat jen další sbírku básní a povídek. Finální jméno knihy jsem ještě neměl, takže jsem pořád měl dost prostoru pro další úpravy. Co knize chybělo? Děj. Jednotný děj, který vše sjednotil dohromady. Neváhal jsem a během jednoho večera mi pod údery do klávesnice vznikla první a poslední povídka. Celkem dvě kapitoly, které na sebe navazují. Hlavní postavy povídek jsem si dovolil pojmenovat po sobě a mají představovat rozhovor mezi nezkušeným mládím a unaveným stářím. Zároveň obě postavy mají znázorňovat jistou tradici a předání pochodně další generaci. A tím, že jedna postava začne na konci první povídky vlastně vyprávět, začne s výčtem toho, co je v knize napsané. Takže pozorný čtenář pozná, že první povídka uvádí skutečný děj a ostatní povídky (až na tu poslední) jsou vlastně tím, co si záhadný muž „prožil". Poslední povídka pak začíná tím, kde muž své vyprávění zakončí. Závěr povídky zase odkazuje na další generaci spisovatelů, co pokračuje ve šlépějích ostatních.

Zdroj: Pixabay
Zdroj: Pixabay

Co to je imaginárium?

  Závěrem bych mohl ještě říct, co to vlastně je to imaginárium. Osobně jsem se s tímto slovem setkal již mnohokrát. Ať už se jedná o název filmu nebo alba finské skupiny, zkrátka mne toto slovo provázelo životem. 

  Hodilo by se také říct, že jsem se setkal s reakcemi čtenářů, co se mě ptali, co to vlastně imaginárium je. Samozřejmě jsem jim odpovědět nemohl. Pro mne bylo možná něco jiného než pro ně. Proto mojí odpovědí bylo buď „Cokoliv, co chcete" nebo „To mi řekněte vy, co pro vás imaginárium znamená." Název knihy znamená v jednoduchém překladu spisovatelův fantastický svět. Je to celé o fantazii a kouzlech, které dokáže. Nikdo nemáme stejné imaginárium, přestože ho máme všichni. Pod tímto termínem můžeme nechat naši představivost volně plout a kouzlit, nechat nás vybavit si světy doposud neviděné. 

  Již od dětství si svůj svět fantazie vytváříme. Jen někteří na něj s věkem zanevřou, zatímco jiní se ho nikdy nevzdají. Já se svého nevzdal. A znám úžasné lidi, co udělali to samé. Zní to, jako bych měl nasazené růžové brýle? Nikoliv. Vždyť naše fantazie je ta nejmocnější čarodějka na světě. Fantazie-to jsou sny. A snílci hýbají světem. Ať jsou to spisovatelé nebo vynálezci, to oni nás ženou vpřed. Ptáte se proč? Protože se svého imaginária nevzdali.


„Budoucnost patří těm, kdo věří svým krásným snům."

- Eleanor Rooseveltová