Povídka Den v Šedém městě

Budík se rozřinčel na nočním stolku. Oznamoval nový den. Stejný, monotónní den jako všechny předtím. Pan Stukov se přetočil na své posteli a natáhl ruku přes její okraj. Rozmrzele a slepě se pokusil budík zastavit, ale marně. Jak byl ještě rozespalý, vždy otravné zařízení jen minul. Nechtěl z postele. Bohužel musel. Nemohl si dovolit, aby přišel do práce pozdě. Ač nechtěl, otevřel oči. Konečně viděl, jak mimo jeho údery směřovaly. I přes zalepená oční víčka uštědřil budíku ránu dostatečně silnou, aby jej umlčela.

Pružinová postel zasténala, když se konečně pan Stukov vymotal z bílé peřiny, která jej v noci měla hřát, ale nehřála. S rozbolavěnými zády se posadil a protáhl se. Ve svých kristových létech si připadal dávno jako stařec. Noc co noc spával na té samé posteli. Na té, z níž ho právě bolelo celé tělo. Nebylo tedy divu, že se budil tak, jak usínal. Celý rozlámaný a unavený. Ale kvůli své práci si nemohl dovolit luxusnější bydlo. V Šedém městě dělníkům neplatili nějak vysokými částkami. A to pro Režim dělali tolik podstatných věcí: vyráběli nádobí, konstruovali stroje denní potřeby i války, sestavovali nábytek. To všechno za pouhou almužnu.

Pan Stukov se zvedl z postele. Než si navlékl staré papuče, co mu ležely u postele, podíval se na zamáčknutý budík a zkontroloval čas. Naštěstí vstal dost brzy. Stíhal se nejen obléct a připravit do práce, ale ještě mu zbylo několik minut na přípravu rychlé snídaně. Tu stejně hodlal sníst až v autobuse cestou do práce.

Vypínač v kuchyni cvakl a pan Stukov vešel do kuchyně. Dveře do ložnice nechal otevřené, stejně tak postel se neobtěžoval ustlat. Na stole leželo nedopité pivo z minulého dne. Stukov kolem jen prošel. Loudavým krokem došel k lince a otočil čudlíkem na rádiu. V kuchyni se rozehrála hudba, kterou Režim prohlásil za vhodnou. Pan Stukov věděl, že někteří občané poslouchají zakázaná rádia, ale on sám se nikdy o něco tak nebezpečného nepokoušel. Raději neriskoval a poslouchal to, co hrálo rádio pořád, donekonečna. Občas se stávalo, že hudbu přerušily zprávy.

Ani zprávy se nevyhnuly silné cenzuře a ti, co v nich lidem zprostředkovávali nové informace o dění kolem, častokrát pracovali za nehorázné částky pro blaho Režimu. Lhali a skrývali pravdu, jen aby si občany Šedého města udrželi poslušné a věrné. Režim byl ochotný udělat cokoliv, jen aby se udržel u moci. Proto cenzuroval zprávy, hudbu, knihy a všechno, co by je mohlo sesadit z pozice moci.

Z rádia zrovna hrála jedna z těch ohraných písní, když se pan Stukov odbelhal k lednici. Otevřeli ji a prohlédl si, co je uvnitř. Několik piv, seřazených v téměř perfektní řadě v jejích dveřích jej nezajímalo. Nechtěl si plést hlavu již po ránu nějakým laciným alkoholem. Kdo ví, jak by pak v práci dopadl. Potom se podíval na misku naplněnou ovocem. Odtud si vzal jen jedno jablko, které tam muselo být snad několik dní. Naznačovala tomu vrásčitá slupka. Ale i tak jej rozespalý pan Stukov vyndal ven a odložil na linku. Pak se sehnul a z šuplíku tvořeného průhledným plastem vyndal zbytek másla a kus tvrdého salámu. Všechno položil vedle poloviny okoralého chleba. Pak ledničku zavřel. Všechny ingredience stačily k přípravě snídaně.

Netrvalo dlouho a pan Stukov měl vše připravené. Než opustil svůj byt, zkontroloval si, zda má vše, co potřebuje. Pracovní brašnu měl, snídani v jejích útrobách také. Klíče nezapomněl schovat do kapsy na monterkách. Oddechl si. Nic nechybělo. Ujištěný vyklouzl z papučí a obul se do těžkých pracovních bod z tvrdé kůže. Musel se k nim sehnout, aby zašněroval tkaničky, které mu den co den někdo rozvazoval. Nejspíš malí Vasily z druhého patra. To drzé nedochůdče si rádo dělalo srandu, z čeho mohlo. Pan Stukov mu nadával pokaždé, když ho načapal při nějaké jeho nekalé hlouposti. Takovou hloupostí byly třeba teď zrovna rozvázané tkaničky.

Nejbližší autobusová zastávka byla o pár ulic dál, než kde pan Stukov bydlel. Nacházela se ztracená mezi vysokými panelovými domy postavenými z prefabrikovaných panelů. Jeden ze Stukovových přátel pracoval v továrně na takové díly, jak tak rozmrzelý dělník vzpomínal. Ilju neviděl pěknou řádku let a nevěděl tak, je-li v pořádku. Naposledy se dva staří známí potkali na škole, kam společně chodili. Ale od té doby se ani nesetkali, ani si nenapsali dopis. Jeden o druhém nevěděli nic. Pan Stukov tak mohl jen odhadovat, jestli jeho starý přítel a spolužák stále žije někde v rozlehlém Šedém městě, jestli zmizel nebo jestli si ho nevyhlédla do hledáčku tajná služba pracující a zodpovídající se jen a pouze Režimu.

Pokud se někdo Režimu nelíbil, byla tu pro tu příležitost právě tajná služba. O ní se mezi lidmi šuškalo mnohé, ale otevřeně o ní nemluvil nikdo. A na veřejnosti už vůbec ne. Z tajných agentů v černých kabátech a piánově černých autech šel strach již na první pohled. Když někde zasahovali, všechny pohledy se odvracely co nejdál od nich. Pokud někoho museli odvést, pak se takovému nešťastníkovi neodvažoval nikdo pomoct. Být zatčen tajnou službou znamenalo povětšinou rozsudek smrti nebo v tom lepším případě uvěznění ve věznici s tou nejpřísnější ostrahou v zemi.

S pomocí tajné služby takhle zmizel i Stukovův soused, pan Voronin. Přišli si pro něj jednou v zimě. Za chladné noci. Pan Stukov tou dobou již spal, ale hluk z vedlejšího bytu jej probudil. Slyšel, jak rodina nebohého souseda naříká, jak se snaží přemluvit agenty Režimu, aby milovaného manžela a otce nechali. Ale sebevětší hořekování nedokázalo věrné stoupence přesvědčit, aby chudáka Voronina nechali být. Přišli si pro něj a nemínili bez něho odejít. Prohřešil se vlastnictvím zakázaných knih. Kdo to na něj prozradil tajné službě, nikdo nevěděl. Ale od té doby, co takhle pan Voronin ,,zmizel", se vztahy v bytovém domě, kde pan Stukov bydlel, jen zhoršily. Nikdo již nikomu nevěřil a každý si dával pozor na to, co před kým říká. Ta krysa, co prozrazovala své sousedy Režimu v některém bytě, stále přebývala. A poslouchala.

Konečně se před unaveným zrakem starého dělníka objevila poslední zatáčka. Za ní již tušil zastávku, z níž každý den jezdil do práce. Správně vytušil také dlouhou frontu na zboží, kterého byl nedostatek. I v tak brzké a chladné ranní době se lidé nashromáždili před obchodem, jen aby si mohli nakoupit a naplnit své ledničky. Nebylo dne, kdy by se po mandarinkách, banánech a podobném zboží neslehla zem. Nikdy nevydrželo ani do poledne. Možná právě proto se fronta táhla až na okraj oprýskaného domu v pastelově žluté barvě. Pan Stukov prošel zatáčkou, v níž fronta končila.

Jako vždy, frontu tvořili obyvatelé všech věkových kategorií. Babičky a dědečkové si přivstali. Chtěli si exotickým ovocem osladit již tak pochmurné stáří. Za co jiného by také utratili své nízké důchody. Režim jim nedával moc peněz a raději si je nechával pro sebe. I dospělí dorazili do fronty možná s prvním ranním světlem. Pro ně to byla rutina. Nemínili ji porušit. A poslední ve frontě postávaly děti. Ty tam poslali buď líní či nemocní rodiče nebo se nachomýtly do dlouhé řady z toho nejprostšího důvodu: aby si koupily svačinu do škol, které jim vtloukaly do hlav všechnu tu krutou ideologii Režimu.

Kolem té dlouhé řady pan Stukov jen prošel. Nemohl se zdržovat. Autobus se pomalu blížil na zastávku. Nemohl ho zmeškat. Co by se mu stalo, kdyby do práce dorazil pozdě, si netroufal domýšlet. Byl rád, že má nějakou práci. Nemínil o ní přijít. Za pozdní příchod by ho jistě potrestali. Možná jen snížením platu. Ale také třeba vyhazovem. A z čeho by pak pan Stukov žil, kdyby neměl kde vydělávat? Na chvíli se nad tím zamyslel. Nikdy předtím ho nenapadlo, co by dělal...

Pokračování ve Spisovatelově imagináriu