Ostrov na hranici Fantasie

  Odkud umělci berou svou inspiraci? Toť otázka. Jediná silná otázka. Silnější než bolest sužující můj zátylek. Opakoval jsem si ji stále dokola. Kdo ví, možná do nekonečna. Odkud? Z jakého místa? Bylo mi více než jasné, že odpovědi se nedočkám. Má otázka náležela nikomu. Jen mému vědomí. A to neodpovídalo. Nebo snad nechtělo.

Poslední, na níž si vzpomínám, byla rána. Silná. Tupá. Tvrdá. Nevím jistě, zda-li ještě žiji nebo je tohle všechno jen poslední sen na tomto světě. Poslední myšlenka držící mě na hranici mezi životem a velkým tajemstvím. Ale jak je možné býti si vědom vlastního rozhovoru se sebou samým? Možná mě rána jen omráčila a já v deliriu ležel pod knihovnou, z níž jsem svou nešikovností spadl. Kdybych se jen nepokoušel natáhnout pro tu knihu. Stačilo si přeci posunout žebřík. Jen o kousek. Nebýt vlastní lenosti, nespadl bych. Jenže já musel být zbrklý. Teď za to platím krutou daň. Nejsem ani schopen otevřít oči. Nedokáži si vzpomenout. Jediné, co mi zbývá, je dumat nad otázkou, která tupí moji bolest.

Odkud umělci berou svou inspiraci? Opět. Vždy jsem vzhlížel k velkým mistrům pera. Je to ještě nedávno, kdy jsem náhodou potkal sira Doyla. Měl na spěch a já se tak toužil zeptat. Avšak kdo jsem, abych zdržoval takového velkého muže? Přesto si říkám... přesto se sám sebe ptám. Možná mi mohl odpovědět. Kdybych se ho jen zeptal. Stačilo říct: "Sire, odkud se bere inspirace?" Jak by odpověděl? Co by pravil?

Hlavou mi projela silná bolest. Přísahal bych, že tu temnotu před mýma očima rozzářil blesk. Snad poslední světlo na konci tunelu? Či to byla jen moje představivost? Nevím.

Soustředil jsem se. Toužil jsem dostat svou odpověď. Za jakoukoliv cenu! Netrávil jsem všechen svůj volný čas v otcově pracovně pro nic za nic! Přes den na chodbách Oxfordské univerzity, večery v londýnské pracovně nebožtíka otce. Vzdálen zábavě a lehkovážnostem mých vrstevníků. To se stalo mým osudem. Taková byla má volba.

Otcova sbírka čítala více než úctyhodný počet knih. Nechyběly v ní žádné. Každičký žánr, pěkně seřazený jeden vedle druhého, některé dokonce ve dvouřadí. Knihovny plné od jedné strany masivních fochů ke druhé. Jako obři se tyčily do výše. Já, ještě v dobách mého mládí, k těmto obrům z lakovaného masivu vzhlížel. Mnohdy mě v takových chvílích otec brával na ramena a vyprávěl mi o knihách, které obři drželi ve svých náručích nebo které polehávaly po poličkách a stolech. Nemluvil o nich jako o hromádkách papírů svázaných v deskách. Nikdy. Knihy pro něj byly mnohem cennější. Více než zlato. Nazýval je branami. I ve svém pokročilém věku hovořil romanticky a krásně. Jazykem básníka, aristokrata. Opakoval mi, ať je nikdy nevnímám jako ostatní, nevážící si jejich skutečné hodnoty. Nejsou to přece pouhé předměty. Opakoval mi, ať to branám nedělám. Ano, tak je nazýval. Každičká kniha pro něj byla branou. Nesměl jsem je urážet. Jako malý jsem to nechápal.

Odkud umělci berou svou inspiraci? Je možné, že to milovaný otec věděl?

Opět ten blesk! Doprovázela ho tentokrát mnohem mocnější bolest. Zaťal jsem zuby. Tak silně, že jsem musel sténání několika běloušů slyšet. Jenže já nic neslyšel. Zvuk skřípějících zubů zněl tlumeně a daleko. Jako pod vodou.

Začal jsem panikařit. Co se to se mnou děje? V hrůze jsem chtěl vykřiknout, vzepřít se tichu. Avšak jakmile jsem otevřel ústa, zaplnily se mi plíce tekutinou. Topil jsem se. Kde se tu ta tekutina vzala? Kde jsem? Jak jsem se sem dostal? V záchvěvu chvíle se má jediná otázka ztratila mezi hrůzostrašnými představami. Umírám? Je tohle umírání? Snaží se mě snad vzkřísit paní domácí? Slévá se mi reálné s noční můrou? Přemohl jsem se k pohybu. Pravačka se vypjala tam, kde jsem předpokládal imaginární hladinu. Voda, či co to bylo, tlačila proti. Pokusil jsem se o tempo levačkou. I té tekutina vzdorovala, ale já se tentokrát posunul výše. Doufal jsem, že z vlhkého vězení uprchnu.

Odkud umělci berou svou inspiraci? Proč se mě ta otázka držela celou tu dobu? S každým tempem jsem si řekl jedno její slovo. Odkud, tempo. Umělci, další tempo. Berou, a tempo. Ve snaze zachránit se mi myslí otázka zazněla nesčetněkrát. Žádal jsem své tělo, ať vydrží ještě jeden výpad. Hladina však jakoby byla v nedosažitelnu. Jen vzdálená myšlenka a kýžený cíl.

Tonul jsem v nekonečném oceánu. A nikdo nevěděl, kde jsem. Ani já sám. Pryč z Londýna. Pryč z rodné Anglie. Možná dokonce pryč ze smrtelného světa. Uprostřed ničeho. Zraněný. Zmatený.

Nesnesitelná bolest zátylku na sebe opět upozornila. Snad chtěla, abych tu utonul. Předtím zmizela pokaždé, když jsem si položil tu jednu jedinou otázku. Tentokrát ale nepomáhala. To pálení! To bodání! Připravovalo mě o sílu. Má snaha zachránit se přicházela vniveč. Nápor vody sílil. Mé ruce ochabovaly. Mysl mi říkala: "Vydrž!" Tělo však nesouhlasně sténalo: "Přestaň!"

Vědomí jsem se držel ze všech sil. Být hmotné, řekl bych až samotnými konečky prstů. Posledních pár máchnutí. Poslední známky vzdoru. Bojoval jsem již spíše sám se sebou samým. Ne s vodou, ale se mnou. Ještě jeden pohyb! Prosím, ruce mé, nezrazujte mě! Žadonil jsem! Prosil jsem! Prohrával jsem...

*****

"Prober se!"

Cože? Kdo to na mě mluví?

"Prober se!"

Musel jsem být mrtvý. Slyšel jsem hlasy. Zprvu se zdálo, že vycházejí z velkých dálek, leč s postupným opakováním sílily. Blížily se ke mně.

"Prober se!"

Rozkašlal jsem se. Plíce stále plné vody, kterou jsem musel dostat ven. Samo od sebe, byl to reflex, se mé tělo převalilo na břicho bez rozkazu svobodné vůle a já tak mohl vypustit pryč všechnu tu vodu. Krk probodávala palčivá bolest podobná tisíci žiletkám. Kašlal jsem a dávil se. Voda tekla ven proudy. Kolik jsem jí jen spolykal v té neznámé vodní říši? Nedokázal jsem odhadnout, jak dlouho jsem tonul v hlubinách. Opatrně jsem se opřel jednou rukou o písčitou zem, pak druhou. Prsty se mi bořily do písku, jenž se lepil na zvlhlou pokožku a kamíčky bodaly rozbolavěné dlaně. Trochu kolébavě jsem své tělo zvedl do výše a malátný padl na bok. Vlhký písek začvachtal po dopadu mé zesláblé schránky.

"Již jsem se bál, že jsi mne tu opět zanechal samotného." ozval se opět ten hlas. Zněl povědomě a přesto neznámě. Patřil někomu, koho jsem možná znal, ale nikdy nepotkal a nespatřil. Byl plný mladistvého elánu, avšak zároveň stařecké moudrosti.

"Kdo?" Na víc jsem se nezmohl. Jazyk mě zradil.

"Je tomu dávno, co mne navštívila nová tvář. Kdysi vás bylo hodně, ale dnes jsou vaše řady tuze chudé."

Kuck, kuck, kuck. Musela ještě trocha vody v plicích zbýt. Otřel jsem si ústa a zapřel se o zem. S tou trochou síly, co se mi vrátila, se mi podařilo sednout si. "Kdo jsi?" zasýpal jsem. Díky té vodě jsem zněl jako stařec a nejspíše jsem tak i vypadal. Shrbený. Unavený. Ochablý.

"Kdo jsem já?" Hlas musela moje otázka pobavit. "Proč se nepodíváš?"

Oči! Nedošlo mi, že je mám stále zavřené! Pamětí jsem snad nevědomky zůstal v těch hloubkách a bál se je otevřít.

"Pohlédni na mne," požádal.

"Dej mi chvíli," vyřkl jsem svůj protipožadavek. Sevřel jsem jednu ruku v pěst a promnul si víčka. Pravé. Levé. Byla olepená a též se jich držela drsná zrníčka písku. Přes řasy stále odkapávala voda.

"Neboj se a pohlédni."

Mezi očními klapkami se objevila škvírka. Přiznávám, že strach neustále vedl mé činy. Bál jsem se, koho spatřím a pálení soli z vody, kterou jsem považoval za mořskou. Proto jsem nikam nespěchal. Lehce a pomaličku. Ač se mě hlas snažil uklidnit, nezapomínal jsem na opatrnost.

"Já ti neublížím. Na to ti dávám své slovo."

Věděl snad, na co myslím? Jak by to dokázal? Nikdo přece neumí číst myšlenky. Je to zkrátka nemožné! Doufám, že je to nemožné. Možná v jiném světě, na jiném místě, v jiném čase...

Přes skulinku, úzkou jako klíčová dírka, jsem vnímal první barvy toho místa. Vše bylo stále rozmazané, ale tvary se mi dařilo matně rozeznat. Byť vše splývalo do jedné pestrobarevné kaše. Fialová, modrá, body stříbrné, černé pole, oranžová kaše, zelená mlha. Přes dočasnou slepotu jsem poznal noc. Tak krásnou noc. Hřejivá radost z přežití mě doslova pohltila. Prostupovala pomalu, někde naopak rychle, celým mým tělem, až jsem se začal pomalu smát. Ne pobavením. Ale radostí. Dostal jsem se ze sevření nekonečné hlubiny zpátky na pevninu. Na tak milovanou pevninu. Mořem vonící bezpečnou pevninu.

Strach byl rázem pryč. Odešel stejně rychle jako přišel.

"Těší mě, vidět tě opět mezi živými," ozval se hlas, "ještě před titěrnou chviličkou jsem přestával doufat, že se probereš ze svého spánku."

"Kde to jsem?" dovolil jsem si otázku a otočil se směrem ku hlasu. Zrak se mi navracel trýznivě pomalu, mlha jej odmítala zcela opustit.

"To nevíš? Jak jsi mě pak našel, když ani nevíš, cos hledal?"

"Nehledal jsem nic. Alespoň nic určitého."

"Určitě?"

"Ne, určitě," opáčil jsem krapítek uraženě.

"Možná jen nevíš, že jsi hledal. Zkus si vzpomenout. Zapátrej v paměti."

Rozeznal jsem šedavou siluetu. Bylo to to, s čím jsem mluvil? Člověk či zvíře? Možná jiná bytost? Jaképak stvoření? "Nevím, že bych cokoliv hledal. Možná jsem si jen pokládal pro sebe nějaké otázky, ale ujišťuji tě, že jsem nic nehledal," pokračoval jsem v naší diskuzi.

"I pro sebe položená otázka je hledáním. Ti, kdo nehledají, se neptají. Neptají se sebe ani nikoho jiného," poučila mě bytost. Uznávám, měla nejspíše pravdu.

"Odkud umělci berou svou inspiraci?"

"Ano," rozesmála se, "to je ono! To hledáš! Odpověď! Je to odpověď!"

Postupně jsem rozeznával víc a víc detailů. Mlhy a patvary dostávaly jasnějších obrysů a detaily se začaly vyjasňovat.

"Pak jsi tu tedy správně. Ač uznávám, že jiní slovotepci sem našli snazší cesty, ty jsi však dorazil jednou z těch nejnebezpečnějších."

"Slovotepci?" uniklo mi z úst.

"Jistě, slovotepci. Též se zvou mistři pera, vypravěči, pohádkáři či spisovatelé. Nu, mají vskutku mnoho jmen. Co jeden lidský jazyk, to mnoho překrásných výrazů. Jeden by se nejspíše nedokázal všech dopočítat."

"Ale já nejsem ani jedno z toho."

"Nejsi?"

"Dobře, něco málo jsem napsal, většinou pro sebe či pro univerzity a pro jiné. Ale nemyslím si, že..."

"Pak jsi jeden z nich," vstoupila mi do řeči bytost a pravila s rozhodností, jakou jsem nikteraž předtím neslyšel. Zraku se mi navrátilo dostatek na to, abych rozeznal kostnatý prst, jímž na mě postava v kápi ukázala.

"Jak je to možné?"

"Spisovatelem buď jsi nebo ne. Žádný výběr neexistuje."

Vzpomněl jsem si, oč mě vlastník onoho prstu žádal na samém počátku. Zopakoval jsem tedy svojí otázku, mžouraje ve snaze zaostřit zrak a sledujíce krouživé pohyby kostnatého údu: "Kdo jsi?"

"Omluv, že jsem ti neodpověděl již dříve. Jak neomalené z mé strany. Ptal jsi se a já ti ve svém okouzlení nad novou tváří zapomněl odpovědět." Ta bytost se uklonila, s jednou vyzáblou rukou překříženou před hruď, druhou schovala za zády. Zpod kápě jsem si všiml dlouhých vousů. Tudíž je to stařec, došlo mi. Zmítaný léty, kůže na něm jen visí. A přesto tu přede mnou stojí a hovoří jako mladý jura. Mohl bych mu říkat dědečku, přál-li bych si to. Ze zdvořilosti jsem se raději zdržel takového oslovení.

"Není se zač omlouvat," promluvil jsem k němu na oplátku já, "sám jsem měl hodně otázek a jistě jsem tě jimi zahltil. Tys jen požádal, abych otevřel oči. Spíše bych to měl být já, kdo by měl omlouvat své činy."

"Pokora ti nechybí, mladíčku," uznal a já si všiml jeho upřímného úsměvu. Zuby zářivé jako perličky. Nezvyklý to jev u letitého antika. "Tak jako ty a tví druzi máte mnoho jmen, i já jich mám požehnaně. Ba převela, tak mnoho. Co jeden lidský jazyk, to několik jmen. Ale jedno z nich mám nejraději a pod ním mile rád vystupuji. Říkej mi Knihovník."

"Knihovník?"

"Vskutku tak. Říkáte tak přece těm, kdo střeží poklady, kterým zde pomáhám dát život a které zde díky mým darům vznikají. Vy pak stavíte brány, do nichž ukrýváte tajemství, která zde naleznete. Já jsem pak jen pokorným pomocníkem a jejich strážcem, který pomáhá vést vaše ruce ve chvílích nejistoty."

Stavíme brány? Můj otec říkal přece knihám brány. Myslel tento stařec, ten Knihovník, to samé jako kdysi můj otec? Je možné, že jej dokonce kdysi znával?

"Těmi branami myslíš knihy?"

"Ano, knihy. Ve vašem světě je pak knihovníci, mí druzi a potomci, střeží v chrámech, co jim staví zase ti, co je rádi čtou. Je to tak?"

"Samozřejmě," odpověděl jsem suše, hrdlo kupodivu vyprahlé. Nikdy předtím jsem neslyšel nikoho nazývat knihovnu chrámem. Přesto se mi to líbilo. Chrám. Takové ušlechtilé, honosné. Hodilo se to lépe než námi tak obyčejný výraz.

"Teď mi odpověz na oplátku ty. Mohu-li se ptát?"

"Je to jedině fér, aby se starší ptal. Já ti v tom bránit nemohu."

"Tak pokorný," zaradoval se stařec, "pak se tě tedy ptám: chceš se podívat po mém světě? Nepřišel jsi jen tak, pokud jsi mě a mé opatrovnictví hledal. A pokud budeš chtít, pak doufám, že i přijmeš dar, který ti hodlám dát."

"Rád se podívám. A ještě raději přijmu tvůj dar. Není to ode mne slušné nepřijmout, pokud ho dobrovolně nabízíš. Jen mi řekni, cos myslel tím světem a opatrovnictvím?"

"Tento svět. Můj svět. Olam Akher. Tak se nazývá v jednom z vašich prastarých jazyků."

"Olam Akher," zopakoval jsem po něm. Poznal jsem hebrejštinu. Slova mi žel byla naprosto neznámá. V jazyce Davidova rodu jsem nebyl příliš znalý.

"Ještě bych tě požádal o jednu maličkost."

"Budiž." Ta slova opustila má ústa sama od sebe. Vedlo je vzrůstající nadšení.

"Rozhlédni se kolem sebe a upři svůj zrak k nebesům!"

Poslechl jsem. Co jiného mi zbývalo. Jen pomalu, cukajíce se, můj pohled zanechal Knihovníka se sebou samým, a pustil se do prozkoumávání tohoto podivného místa. Byl to ostrov. Malinký a přesto kopcovitý. Zdobilo jej pár malých stromků. Hádám, že letité cypřiše. Ale vskutku nijak veliké. Přes jejich špice mi neunikly sloupy podobné těm antickým, obrostlé divokým břečťanem. Mé oči se po pleveli šplhaly výše a výš, až k soše ženy z bronzové litiny. Shlížela do okolí a já přes její vítězně napřaženou paži stoupal pohledem k nebesům kochaje se okolním prostředím.

Tento mně neznámý svět. Tak úchvatný svět.

Přísahám, takovou krásu jsem nikdy před tím neviděl. Celé nebe, kam jen oko dohlédne, samá hvězda! Ne jen pár. Ale tisíce. Ne! Ne, miliony. Tolik hvězd, že kdyby je tisíc let počítalo tisíce básníků, nikdy by nespočítali ani nejtitěrnější kousíček a sotva by o nich dovedli napsat. Ač jisto jistě panovala noc, nebe zářilo živými barvami. Musel jsem jen žasnout. Mlhoviny zelenooranžových odstínů, galaxie ze zlata a ultramarínu, perseidy poletující nekounečnou nádherou, slunce a měsíce pestrobarevných tónů, planety tak blízko, že by člověk zatoužil se jich dotknout. Kdybych neseděl, nohy by se mi v tomto okamžiku z celé věčnosti podlomily a já padl do kolen skolen úžasem. Z mého domovského světa bych nikdy nic takového spatřit nedokázal, byť bych se mohl snažit sebevíc, ale tady se mi nabízela celá tajemství nočních krás k nahlédnutí. Jak je to možné? To sám nevím.

Veškeré krásy existence na jednom místě. Tady. Všude kolem. Klenba samotného kosmu přímo nad mojí hlavou.

Stařec ze mě nespouštěl svůj pohled. Neuniklo mi jeho pobavení nad mým úžasem. Musel v mých očích vidět odraz všech těch divů a mé okouzlení. Jistě tušil a cítil, jak se v mém srdci opět probouzí malý chlapec. Zasněný, plný plánů, tak mladistvě nevinný. Sám jsem si připadal opět jako dítě. On nejspíše takto shlédal na nespočet těch, co přišli přede mnou. Nyní si však užíval mého okouzlení. Jako si dědeček užívá okouzlení svého vnuka nad dárkem.

"Je to krásné, viď?" zeptal se.

Přikývl jsem. On mým směrem natáhl ruku a pomohl mi vstát.

"Některé z těch světů tvoji předchůdci již objevili, jiné objevují tvoji současníci. Avšak..." Knihovníkův hlas potemněl. Dokonce i přes můj úžas mi neunikl nepatrný záchvěv v jeho hlase. Nic víc než nezpozorovatelný výdech.

"Co se děje?"

"To nic není, dítě. Nic, čím bys musel tížit své srdce."

"Ale... zaváhal jsi."

"Všiml sis toho. To mě těší. Krásný cit pro detail, taková ostrá všímavost." Trpkost mu pokřivila ústa. Směsice radosti a těžko skrývaného smutku. "Doufám, že to dokáží i ti, kdo přijdou po tobě."

"Něco tě trápí, že? Strach z věků, co přijdou po nás. Je to tak?"

"Vskutku. Jak jsem již pravil, navštěvuje mě z vašich řad stále méně slovotepců. Bojím se, aby jednou tento svět neosiřel a neupadl tak v zapomnění." Stařec téměř vzlykal, neskrýval smuteční popotahování. Tak moc ho ta představa tížila a zároveň děsila.

"Olam Akher. Co to vlastně znamená?" pokusil jsem se svést hovor pryč od smutné myšlenky. Snad jsem doufal v trochu útěchy pro trpícího starce.

"Olam Akher, Svět mezi světy. Hranice, kde se reálné snoubí s fantazií. To sem mistři pera chodívali ve svých snech, v představách i myšlenkách hledat inspiraci. Svou myslí dovolili, aby se na chvíli zvedl závoj mezi reálným a neskutečným. Přišli, požádali a já jim pomohl. Jak nejlépe jsem jen dovedl. Avšak bojím se, aby toho byli schopni i ti, co přijdou v dobách nadcházejících." Svůj výklad Knihovník doprovázel divokou gestikulací, připomínající někdy tanec, jindy zase divadelní výstup. Obdivoval jsem, jak ladně se dokázal hýbat a zároveň divoce. Došlo mi, že je stejný jako tento svět. Tenhle Svět mezi světy. I jeho pravděpodobně jediný obyvatel byl reálný, ovšem fantastický zároveň.

"Knihovníku, nejsem sice věštec, nikdy jsem jím nebyl a nejspíše nikdy nebudu, ale věř mi, že dokud lidé budou číst knihy a spisovatelé psát, pak tvůj svět neupadne v zapomnění. Nemohu sice mluvit za budoucí generace, ale mohu ti to odpřísáhnout alespoň za tu moji současnou."

"Štědrá slova," uznal stařec a popotáhl nosem, "je to od tebe milé, snažit se uklidnit starého muže."

Oplatil jsem mu úsměvem a pokračoval: "Tohle místo by bylo škoda zapomenout. Je takové..." Těžko jsem hledal slov. Ač jsem některé výrazy chtěl vyslovit, věděl jsem, že žádné z nich nestačí k vyjádření krásy a fantastičnosti světa, který mě doslova vtahoval k prozkoumání. Nebyly dostačující, neoplývaly noblesou, kterou jsem chtěl vyjádřit.

"Já vím. Nejsi první a vůbec ne poslední, kdo ho nedokáže popsat. Pokoušeli se o to mnozí. Nikdo neuspěl. Ale to neznamená nic špatného. Kdyby někdo dokázal popsat celý tento svět, pak by pozbyl svého smyslu."

"To by bylo hrozné!"

"To jistě bylo," souhlasil se mnou Knihovník. Pomalu se mu vracela lepší nálada.

Mnul si vous a zkoumavě si mě prohlížel. Něčím jsem musel upoutat jeho zvědavost. Ale čím? Čím jsem pro něj byl tak zvláštní? Nebo se snad takhle díval na každého, kdo ho navštívil?

"Pravil jsi, že nejsi spisovatel, ale přesto píšeš. Pak ti ale mohu pomoci. Nemám pravdu?"

"Ty... mě budeš učit psát?" odtušil jsem pochybnostmi se třesoucím hlasem.

Ticho panující všude kolem prořízl smích. Knihovník se od srdce rozesmál a tak dobře se bavil, že si ani nevšiml kapuce, jenž mu sklouzla z hlavy. Jeho dlouhé stříbrné lokny se rozletěly do okolí. Sahaly tak nízko, že se jejich konečky nořily do černočerné vody obklopující ostrov ze všech stran. Světlo z hvězd se naopak od nich odráželo a ozařovalo okolí. Najednou se stal slunečním kotoučem, zářící lucernou a majákem na břehu malého ostrůvku. Konečky vlasů jakoby přitahovaly okolní vodu, která se snad snažila po nich vyšphat výše k nebeské klenbě.

"Nemohu tě naučit něco, co je nemožné učit. Neexistuje totiž nic jako učitel psaní. Skutečnému psaní se můžeš naučit jedině ty sám. Nikdy od nikoho dalšího. Pouze pílí a snahou, psaním a tvořením." Jeho oči zářily plamenem stovek sluncí. "Jako tato voda. I takové je psaní. Cestu si najde sama, ale člověk ji nikdy nepolapí. Nikdy jí nedokáže přikázat. Pokud ji chceš pochopit, musíš ji sám studovat. Její tok, pramen a úmoří. Moře a oceány."

"Povídej dál," pronesl jsem užasle.

"Příběh je jako řeka. Někde začíná, někudy vede a někde končí. Ale nikdo ti nikdy neukáže celou řeku. Tu musíš odhalit a poznat sám. Proto píšete příběhy. Dovolujete těm, kdo je čtou, nahlédnout na něco nového, na něco neuvěřitelného. Rozumíš mi?"

"Myslím, že ano."

"Je dobře, že myslíš. Myslící člověk je vědomý člověk. Živý člověk. Opravdový člověk."

Jeho moudrost jsem mohl jedině obdivovat. Přes podobu člověka nejspíše nebyl jedním z nás. A přesto mluvil moudřeji než kdokoliv z lidí. Dokonce i miloval tak moc, jak bych si nikdy nepomyslel, že milovat jde. Záleželo mu na jeho světě a stejnou měrou na našem. Miloval život. Miloval vyprávění.

"Vy lidé jste jedni z mála, kdo jsou obdařeni darem vyprávět příběhy. Milujete příběhy. Žijete je. Proto ti chci dát jeden z mých darů. Pokud ho chceš skutečně přijmout, pak doufám, že mě doprovodíš."

Doprovodím? Kam? Nevěděl jsem, co mi chce dát. Pak-li vůbec, zda si jeho dar budu moci odnést zpět do mého světa. Netušil jsem, kam s ním mám jít. Ale všechen strach mě dávno opustil. Nebylo jediného šedého mráčku na mysli. Pocit klidu panoval na mojí duši. Vycházel z něj, z Knihovníka. Jeho přítomnost mě uklidňovala. Možná proto jsem makonec bez myšlení souhlasil. Či to byla má osobní zvědavost? Co na tom záleží. Klid nebo zvědavost? Dítě v mém srdci mi radilo poslechnout. Má dospělá mysl? Ta souhlasila.

Nejprve mne Knihovník dovedl na druhou stranu ostrůvku. Přes cypřiše a sloupy jsem napoprvé po prozření nespatřil jeho druhou stranu a lávku, která vedla pryč do ztracena. Můj průvodce naznačil pouhým pokynutím ruky, abych se po ní vydal dál. Bylo mi to z počátku trochu divné. Vždyť byla široká akorát pro jednoho člověka. Jak mám vědět, kam jít? Neměl by jít první on? Tázavě jsem mu podíval do tváře, naše oči se setkaly.

"Nemusíš mít obavy," pronesl klidně. Pak vstoupil do vody, jeho šedivé roucho se stalo jedním s černou hladinou. Knihovník kráčel po hladině se stejnou lehkostí, s jakou se procházel po pevnině. Dlouhý vlas se mu stal pláštěm.

Postupovali jsme tak bok po boku. Mlčky. Zatímco můj starý průvodce s radostí v srdci přihlížel mému rozčarování a vedl mě, já se díval kolem sebe a nevěřil svým očím. Svět mezi světy byl kouzelný. Cestou se mi otevíral naprosto jiný pohled. Neskutečný. Krásný. A hlavně magický. Černé vody všude kolem omývaly další ostrovy každý jiný než ty ostatní. Velké a malé. Kontinenty, souostroví, atoly. Na jednom se rozprostírala poušť a sultánův palác. Další pokrýval hustý les, hory a mezi tím se do výše tyčil hrad. Tu jeden stínila hustá džungle. Hle, tam zase stálo město téměř identické viktoriánskému Londýnu, mému domovu. Brána buddhistického chrámu, nedaleko sídlo šíleného vědce, v nebesích vzducholodě, na hladině vod všemožné lodě tisícovek národů. Ať jsem se podíval kamkoliv, na každém ostrově a v okolí bylo něco jiného. Vše stvořeno z té nejčistší představivosti.

"Každý ostrov patří jinému z vašich řad. Ty ostrovy byly mé dary věnované jim. Nechal jsem je, aby z nich učinili svá vlastní království. Aby budovali a z daru malého ostrůvku stvořili něco neskutečného, nového a čarovného. A jak vidíš, oni mé dary přijali. Když pak nastal čas opustit váš smrtelný svět, vzal jsem je sem, aby vládli na místech, která stvořili."

"Je jich tolik," vydechl jsem.

"Zde jich je mnoho. Nahoře ještě víc. I ty hvězdy, planety a galaxie patří mezi mnou dané dary."

"Chceš mi říct, že dáváš světy?"

"Ne světy. Ale šance. Vše, co tu vidíš, si vytvořili oni sami."

"A ten malý ostrov, kde jsem tě poprvé spatřil? Komu ten patřil?"

"Chceš mi říct, že to nevíš?" Zaskočilo mě, jak lišácky se Knihovník usmál. Dal jsem si chvíli na čas s odpovědí. Možná mi chtěl naznačit, že odpověď již znám. Či něco jiného. Dával mi najevo, abych přemýšlel. Nespěchal. Nečinilo mu problémy vyčkávat.

"Komu ten ostrov patří?" zeptal jsem se nakonec poraženecky. Tušil jsem, co by mohl říct. Do tohoto světa jsem se dostal z otcovy pracovny. Co když to byl otcův ostrov? Ale proč by byl tak malý?

"Je tvůj."

"Můj?" Takovou odpověď jsem nečekal.

"Tedy je pravda, že jsem ho kdysi nabízel tvému otci, ale ten se jej vzdal ve tvůj prospěch."

"To udělal?"

"Věř mi. Nelhal bych ti. Je to poslední dar, který ti přenechal. Zároveň tak i ten největší a nejcennější."

Pocítil jsem, jak se mi po tváři skutálela těžká slza. Pak další. Než jsem si to uvědomil, již jsem slzel. Stařec říkal, že ty ostrovy a šance s nimi spojené jsou jeho dary, ale můj ostrov byl jiný. Daroval mi jej nejen tento Knihovník. Byl to též dar od mého otce. Musel tohle místo kdysi najít. Stejně tak musel vědět, že to samé se podaří mě. Vkládal veškeré naděje do svého jediného syna. Vzdal se daru ve Světě mezi světy jen proto, aby jej dal mě! Ach, otče!

"Bylo to od něj šlechetné. Byl tak prvním, kdo můj dar odmítl pro někoho jiného. Možná tu již dlouhá léta není, ale já si jej pamatuji, jakoby to bylo včera. Jsi mu velmi podobný. Jako vejce vejci. Skrze mě ti dal velký dar, tak ho dobře využij."

Těžko se mi na jazyk dostávalo slov. Byl jsem dojat a smutný zároveň. Tohle bylo to nejlepší, co pro mě mohl otec kdy udělat. Dobře věděl, čeho se vzdává. V té chvíli jsem se v hloubi srdce zaradoval nad svým rozhodnutím nepřestat hledat odpovědi na mé otázky. Tady jsem našel vše, co jsem hledal.

"Tak, tak, dítě," uklidnil mne Knihovník a kostnatou rukou mi přejel přes vlasy. Nebyl jen Knihovník. Byl něčím víc. Byl strážcem. Bděl dnem i nocí nad příběhy nás lidí a vybíral si ty, o kterých věděl, že se je rozhodnou zvěčnit. To vysvětlovalo, proč se choval jako otec k dítěti, jako děd k vnukovi. Jemu na nás lidech převelice záleželo. Přes všechny naše nedostatky, hříchy a zločiny byl jakýmsi opatrovníkem toho, co je v nás dobré. "Než se znovu probereš ve svém světě, dovol mi dát ti ještě jeden malý dar."

"Jaký?" zasýpal jsem, oči zalité slzami.

Knihovník sáhl do záhybů svého kabátce. Chvíli v něm rukou šmátral z místa na místo. Něco hledal, ale zjevně si nebyl vědom, kam hledanou věc založil. Při prozkoumávání svého prostého oděvu kroutil očima a komicky vyplazoval jazyk z jednoho koutku úst přejížděje k druhému. "Aha! Tady to je!" zaradoval se, když konečně našel hledanou maličkost. Předmět vytáhl pevně uchopený v dlani a podal mi ho.

Podíval jsem se, co mi dává. Bylo to pero. Tedy, myslel jsem si, že je to pero.

"Chci ti dát tento klíč. Skrze něj budeš moci budovat na svém ostrově, zde na hranici mezi světy, zde v Olam Akheru. Je v něm ukrytá tato voda," ukázal kostnatým prstem na černou vodu, "zde je možná obyčejnou tekutinou, ale ve vašem světě se stává inkoustem. Ti, jako ty, tvůj otec a ostatní slovotepci vědí, jaké jsou jeho magické účinky. Užij jej dobře. Tepej nové řádky na bílé pouště. Zaplň je životem. Hraj si a čaruj!"

"Budu ho opatrovat, jak jen to nejlépe dovedu," slíbil jsem Knihovníkovi. S úsměvem pokynul. Věděl, že svému slovu dostojím. Uklonil se na rozloučenou a naposledy prošel kolem mě. Sledoval jsem, jak kráčí k zářícímu zámku mezi monumenty mistrů pera, kteří před ním zázrakem ustupovali a dovolovali mu projít ke svému sídlu. U jeho bran se ještě jednou otočil a zamával mi. Mohutná vrata se rozletěla dokořán. Vše se potopilo do oslepujícího světla vycházejícího z palácového vstupu.

***

Probral jsem se zpátky v pracovně. Hlava mě bolela stejně jako předtím, pod sebou jsem cítil knihy, jejich ostré hřbety, které jsem při pádu shodil z polic. Žebřík ležel několik loktů od mé pravice. Nezdálo se mi to všechno? Byl to jenom sen? Rychle jsem vyskočil na nohy, otřepal ze svého saka prach a pohlédl z okna na večerní Londýn. Takže noc si stále držela svou vládu. Avšak svíce na stole dávno jen doutnala, slzičky vosku pomalu chladly a tvrdly na zbylém voskovém pahýlu.

Divný to sen. Rána do hlavy musela způsobit, že jsem omdlel či co hůř, prodělal malý otřes mozku. Zasmál jsem se. Ruce zapřené v bok. Bláznivý sen. Moje představivost si musela ze mě samého dělat legraci. Zhluboka jsem vydechl a rozesmál se z plných plic.

Jak jsem se ale smál, našmátral jsem cosi v boční kapse u saka. Něco malého. Nějaký nástroj. Smích mě přešel. Opatrně jsem zasunul ruku do příšeří kapsy a pouze dvěma prsty předmět uchopil. V ten okamžik mi ztuhla všechna krev v těle, života by se ve mně jeden nedořezal. Bylo to pero! Takové jaké jsem předtím nikdy u sebe nenosil. Pero od Knihovníka!

Nebyl to tedy sen! Nikdy to nebyl sen! Opravdu jsem tam byl. V Olam Akheru. Ve Světě mezi světy. Na místě, kde se prolíná hranice mezi reálným a fantastickým. Ve světě, kde pod Knihovníkovým dozorem tvoří a později i žijí slovotepci. Tam tímto klíčem otevírají nové brány a berou si svou inspiraci, kde přijímají rady a dary od Knihovníka.

Tvář se mi pokřivila do změti radosti a smutku. Dítě ve mně se radovalo, že našlo tajemně kouzelný svět, dospělý muž naopak v duchu děkoval ztracenému otci za jeho oběť a dar. Klíč k Olam Akheru. Opravdu jsem tam byl. Tam na hranici. Na místě, kde spisovatelé nalézají svou inspiraci. U knihovníka. Našel jsem tam svou odpověď.