Báseň Námořník na molu

Staré molo u břehu, jen pár prken a děr,

u něj loďka, také lepší časy dávno zažila,

nevypraví se nejspíš na moře nikdy víc,

přestože ji čirá dálka neustále volá,

avšak starý námořník nedá jí klid.

Stále tam chodí na ten samý břeh k molu,

z jeho kraje sám hledí na nekonečnou dálku

a sám sní o starých časech, kdy po moři bloudil,

krásy světa obdivoval mlád a plný sil,

bohužel z toho jen ten sen zbyl.

Vítr vlnu k břehu přivál, jak do moře slza ukápla,

jedna kapička, pro uctění zmizelého včerejška,

slza starého námořníka, co s loďkou smutní,

společně jim odbil zvon, ozvěnou zní z hor,

ve chvíli, kdy vzduchem mizí pláč.

Čas tak krutý, nad ním se námořník trápí,

na dobu mládí, pro tu slzy roní a těžce dýchá,

do staré loďky usedá a vzpomíná dál,

s pádly v rukou steskem usíná.