Kouzlo a strach gotického žánru

  Historie je zajímavým místem. Ač ji někteří milují a jiní zase moc nemusí, přesto nelze popřít prazvláštní kouzlo, jímž oplývá. Je takovým naším společným příběhem. Sice si nejspíš nikdy nebudeme zcela jisti, co je pravda a co lež, skutečnost tak pro nás zůstane navždy pouhým subjektivním názorem autorů píšících o událostech dávno minulých, i tak nás stále láká, někdy učí a častokrát inspiruje. Obzvláště u nás Evropanů je tu doba, jejíž kouzlo hned tak nevyprchá - doba temna neboli středověk, éra gotického umění a hrdinských eposů.

  Kdy přesně začal středověk, je záludnou otázkou pro mnohé. Ani historikové by se nedokázali shodnout na jednom konkrténím datu a ještě by se u toho možná pohádali mezi sebou. Leč pro nás nejsou důležité hrátky s daty a fakty. Ne, zde nejsou potřebné žádné znalosti této éry, z níž se zrodil žánr oblíbený napříč vypravěčskými médii. Nebýt středověku, nezrodily by se nejspíše klasiky, jakými dnes jsou díla jako Drákula od Brama Stokera, mnohé výtvory Edgara Allana Poea, Frankestein od Mary Shelleyové či Obraz Doriana Graye od Oscara Wildea.

Kouzlo gotického žánru sice vychází ze středověku a jeho dechberoucí architektury, s jeho událostmi už tak moc bohužel nesouvisí. To však neubírá na vzájemném poutu, které pojí éru lidských dějin s literárním (chcete-li filmovým nebo třeba i herním) žánrem.

 Za oponou emocí

  Co vlastně definuje gotický žánr? Na to není těžké hledat odpověď. Nádech strachu a nebezpečí, podivná přítomnost nadpřirozeného a opar nepochopitelného neznáma, s vlivem minulosti na přítomnost, to je jen malý výčet toho, co může tento žánr nabídnout. Jako horor se od ostatních liší právě tím, jak časy dávno minulé ovlivňují časy teprve nadcházející.

Příběhy se málokdy odehrávají na místech, kde by kdokoliv z nás chtěl žít. Trosky starých staveb, ruiny hradů a zámků, staré katedrály, jejichž věže se tyčí do noční záře měsíce, kobky osvětlené umírajícími plameny pochodní, atmosféra trýznivě klaustrofobická, to patří mezi nespočet lokací, kde se gotické děje odehrávají. Jsou to většinou příběhy plné pomsty a vražd, proplétají se jimi zrádci, vrazi a další havěť ze spodiny lidského druhu. Není tak divu, že je nejeden autor kdysi i dnes využil jako zrcadlo , které metaforicky odráží psychologický či sociální konflikt, který je nesmrtelným tématem napříč staletími.

Gotický žánr je tak stále velmi populární dnes, podobně jakožto na svém počátku. S příchodem novoklasicismu a osvícenství si začali první autoři spojovat středověké stavby se symbolikou temné a děsivé části našich dějin, představovaly pro ně památníky krutých zákonů zocelovaných mučením a s rituály, které byly mysteriózní, fantastické až dokonce svým způsobem zdrojem a výsledkem pověr a bájí. I v nás samotných vyvolávají gotické ruiny neskutečnou záplavu emocí pozitivních, negrativních, romantických a hororových. Tyto staré pozůstatky staveb našich předků názorně ukazují úpadek lidských výtvorů a jejich rozklad. Jsou to právě tyto silné emoce a poselství starých věcí, co činí gotický žánr tak populárním. Dopřávají čtenářům záplavu emocí, které dychtivý čtenář od skvělého příběhu vyžaduje.

 Šedé mlhy morálky

  Postavy gotických románů jsou stejně záhadné jako samotný žánr, v němž vystupují. Hrdinové mají daleko od běžně morálně čistých dobráků, nejsou to žádní rytíři na bílých koních, ba co víc, bývají někdy stejně krutí jako jejich rivalové. Podobně si nemůžeme být jistí ani u záporáků, jsou-li opravdu špatní či ne. Záporák gotického žánru může být sympatický člověk, dokonce s dobrými úmysly, ale s jednáním, které by nejeden z nás odsoudil se slovy typu nesprávné, nechutné nebo rovnou zvrácené.

Možná je to právě ambiguita v jednání, která nám dopomáhá lépe se sžít s našimi oblíbenými charaktery gotických románů, filmů a her. Sami někdy nevíme, co je a co není správné. I naše činy jsou v očích některých pochybné, ač bychom je sami považovali za morálně správné. Je tomu tak v reálném světě, stejně tak v tom fiktivním. Nikdo nejsme dokonalými a nejsou jimi ani charaktery vytvořené slovotepci.

Šedá zóna morálky tudíž dopřává příběhům na uvěřitelnosti. Nikdo v příbězích není bílým hrdinou a tmavým záporákem, každý je hlavní postavou svého děje a jeho či její sok je tím špatným. Konflikt se nezakládá na tom, co je univerzálně chápáno jako dobré, ale na tom, jak to vidí individuální bytosti. Příběhy v gotickém žánru jsou lidské jako žádné jiné, plné emocí a zvratů, pomáhají nám odpovědět si na důležité otázky a nabízejí pohled na všemožné problémy z naprosto jiného úhlu pohledu.

 Přitažlivost strachu

  Strach a gotický žánr jdou pospolu od nepaměti ruku v ruce. A z nějakého důvodu je to právě tato zvláštní emoce, která činí gotiku lákavou a oblíbenou. Co je to vlastně strach? Čím nás tak láká? Na to si každý musíme odpovědět sami. Přesto ale nemůžeme zapřít fakt, že je na něm něco zvláštně přitažlivého. Pořád se této emoci snažíme vyhýbat, nemyslet na ní a zapomínat ji. Na druhou stranu ji však z nějakého důvodu vyhledáváme. Láká nás tím, jak těžké je ji pochopit. Strach je emoce, kterou mnohdy zakrýváme za pozadí jiných emocí. Příklady:

• Strach a vztek, dvě emoce, které si tak dobře rozumí. Člověk hnaný zlobou může být ve skutečnosti jen velmi vyděšený z něčeho či někoho. Je to obranný reflex zabudovaný v každém z nás. Jak těžké je pak pochopit takového člověka a jak osvobozující je to pro toho, kdo je nakonec pochopen.

• Strach a smích, další dvojice, která navzájem maskuje jedna druhou. Pokud se někdo až příliš bojí, jako například student před testem, může své zděšení krýt smíchem a legrací, která může či nemusí být hraná.

• Strach a odvaha, nejzvláštnější z dvojic, neboť zde se jedná o protiklady. Jak si mohou být tedy vzájemné a zakrývat se? Zde je vysvětlení trochu složitější. A ne tak snadno vysvětlitelné. Odvaha totiž nezakrývá strach. Strach není absence odvahy, jakožto odvaha není absence strachu.

Odvážný člověk není ten, kdo nepociťuje strach. Je to právě naopak. Kdo sebe nazývá odvážným, nepokořil strach. Pociťuje ho stejně jako ostatní. Tím, čím se liší, je v moci, kterou této emoci dává. Strach totiž přijal, ale odmítl se mu pokořit. Nehledě na situaci, odvážný člověk raději strach přijme a nechá jej, ať projde a postupně odezní, než aby se stal jeho otrokem. V tom je skutečná odvaha - čelit strachu s hlavou vztyčenou a žít naplno. Není totiž nic horšího, než být otrokem svázaným vlastním strachem.

 Krása gotiky

  Pokud se na gotiku podíváme se vším zmíněným, pak můžeme snáze pochopit její podivnou krásu. Je to všudypřítomný strach, který nás láká v gotických dílech, ale takový, který chceme pokořit. Jsou to otázky a odpovědi, které v takových knihách, filmech či hrách hledáme. Přes všechnu krutost světů stvořených autory, skrze temnotu a neznámo, v magii a emocích hledáme únik do světů zpoza oparu reality. A je to právě gotický žánr, který nám může toto všechno nabídnout. Proto se dodnes navracíme do dob hradů a zámků, do měst pyšnících se zřícenými katedrálami, do lesů obývaných nadpřirozenými bytostmi a do sídel nelidských stvoření.

  A jak to vidíte vy, čtenáři? Co vás třeba láka na gotickém žánru? Či co byste od něj očekávali?