Kde spisovatel hledá klid?

  Občas trvá, než myšlenka uzraje. Než se z na první pohled obyčejné situace stane něco většího. Taková situace se mi stala pár dní zpět, když jsem uvažoval nad otázkou jednoho z mých profesorů. Vysvětloval nám, jak pracovat s nervozitou a co dělat, pokud si chceme urovnat myšlenky a uklidnit se. Ptal se mých spolužáků, ptal se i mne. Akorát dodal, co dělám jako spisovatel.

V ten moment jsem ze sebe vychrlil první věc, která mě napadla. Až pár dní poté jsem se začal nad otázkou zamýšlet hlouběji a všímat si sám na sobě, které rituály jakožto spisovatel vykonávám na cestě k inspiraci a zklidnění mysli. Nebyla to jen cesta do šumavských lesů, jenž byla mou odpovědí. Dovolil jsem si opět poznat sám sebe trochu blíže. A zjistil jsem, co je těmi rituály. Tudíž začnu i tím, čím jsem odpovídal poprvé:

 1) Procházka přírodou

 První je samozřejmě to, co doporučoval také sám pan profesor – jít se projít. Na jaké lepší místo než do přírody? Vyrůstal jsem obklopen přírodou, chodil jsem s rodinou do lesů na procházky či na houby. I můj otec miloval tu šumavskou divočinu a já se v tomto aspektu od něj neliším.

Pro člověka má příroda až ozdravný účinek. Čistý vzduch, zpěv ptactva a šelest větví ve větru. Obklopen zelení daleko od shonu všedního života. Člověk se chce jen nadýchnout. Zhluboka. Dlouze. Vychutnat si pomíjivý a přesto očistný okamžik věčnosti. Je to jakési spojení s primordiálním poutem, které má s přírodou, leč opomíjí jej pro všechny ty marnotratné starosti.

Pokud chci psát poezii, pak mířím rozhodně do přírody. Poezie musí plynout, být od srdce a přirozená. Tak jako příroda. A poezie psaná od srdce je poezie nezkrocená. Jako sama příroda.

 2) Návštěva památek

 Dalším rituálem je navštěvování památek. Není snad jediné významné památky, která by za sebou neměla povídačky, zkazky a legendy. Naše hrady jsou jimi doslova opředeny a já nikdy jejich návštěvu neodmítl. Jaké muselo být obléhání hradu Rabí husity? Kolik je pravdy na nepřítomnosti žen na Karlštejně? Opravdu má zámek Červená Lhota svou ikonickou barvu kvůli zavražděné šlechtičně? Střeží hrad Houska vchod do pekla?

Na každém z nás je, zda-li těmto příběhům věříme. Jedno však nejde popřít. Tato místa jsou spjata s lidovou kulturou a slovesností. Jejich odkaz inspiroval umělce. Nemusíme ani jet daleko za hranice naší země, abychom si nalezli zalíbení spisovatelů ve starých památkách – hrad Bran v Rumunsku. Ten hrad, který inspiroval Stockerova Hraběte Drákulu.

Při návštěvě památek rád nechávám fantazii plout. Sice jedním uchem poslouchám výklad průvodců, ale nejvíce přemýšlím, jaké události se na takových místech psaly. Poté se krásně píší krátké povídky.

 3) Trávení času v knihovně

 Opět místo vytvořené člověkem. Místo, kde je možné v klidu přemýšlet. Lidé, kteří do knihovny moc nechodí, možná nepochopí, ale to ticho! Ten úžasný zvuk ticha narušovaný jen listováním stránek a škrábáním per při vypisování poznámek! Kde jinde jde slyšet tak nádherná symfonie?

Knihovny byly odpradávna chrámy vědění. Scházeli se v nich učenci, v jejich exteriérech vedli dlouhé rozpravy o moudrosti z knih. A z knih k nim promlouvali staří mistři. Na jediném místě, kde se jejich odkaz shromažďoval pro budoucí generace a čtenáře. Někteří dokonce zasvětili takovým svatyním místa ve svých domovech.

Samozřejmě, i já takovou svatyni doma mám. Někdy jen přijdu pohladit knihu po hřbetu, ulevit jí ze sevření jejích sester a pročtu si pro radost pár stran. Nechám se ukonejšit láskyplnými slovy na stránkách. Protože od toho knihovny jsou. Nepřinášejí nám stres, ale dovolují nám od něj uniknout. Tak i já unikám čtením ve své knihovně, nabírám nové znalosti a ztrácím se na stránkách příběhů.

 4) Krátká exkurze do minulosti

 Jeden moudrý muž kdysi řekl, že minulost je krásné místo k navštívení, ale strašné místo k pobývání. Historie mne od mala bavila a na spoustu událostí v životě rád vzpomínám. Ale nikdy nad minulostí nedlím příliš dlouho.

Minulost je tu od toho, abychom se z ní učili a motivovali se. Je mnoho takových, co tak nečiní. Jenže stejně tak je těch, co se snaží poučit a být lepší. Minulost je lekcí, učitelkou. Navštěvujeme ji proto, abychom si z ní vypůjčili sílu do naší přítomnosti a získali dobrý materiál pro naši budoucnost.

V minulosti často hledám inspiraci a témata, která mohu ztvárnit v dlouhých povídkách, novelách a jednou románech. Stejně tak v poezii. Lekce naučené mohu převést do svých děl a předat jejich moudrost čtenářům. A pokud zaváhám a přepadnou mne pochybnosti, pak si vzpomenu na své předky a dojde mi, že pokud se teď vzdám, tak je zostudím. Ti, kteří přišli přede mnou, mi dávají inspiraci a sílu pokračovat.

 5) Nebýt slepý k příběhům

 Poslední rituál je tím, co vše spojuje dohromady. Jsou to příběhy. Někteří mohou být slepí k příběhům, co se dnes a denně odehrávají okolo nás všech. Ale pokud si jich budeme všímat, zjistíme, že jich je kolem nás stovky. Stále se odehrávají nové a nové děje. Život píše stále další řádky. A my si píšeme ty vlastní.

Nervozita, pochybnosti a strach jsou tím, co drží naše ruce a píše náš příběh za nás. Pokud si ale uvědomíme, že jsme autory našich životů, pak proč nepřevzít otěže a říct ne všem emocím, které nás brzdí? Nač se stresovat, když můžeme psát naše nejlepší příběhy?

Právě toto je mou největší motivací v psaní, v životě a v čemkoli. Vědomí, že píši svůj vlastní příběh. V realitě i na papíře. Tak proč jej neučinit tím nejlepším příběhem, jaký mohu sám sobě dát?

 Dnes bych takto nějak svému profesorovi odpověděl. Není to krátká odpověď. Není to jednoduchá odpověď. Ale je to moje odpověď a můj příběh, který vede mou ruku na papíře, mojí mysl v nesnadných časech a moje srdce v důležitých rozhodnutích. Proto jsem se stal spisovatelem a básníkem, člověkem hledajícím příběhy na místech, kde by jiní nehledali a věčným snílkem, který se odmítá zbytečně se bát.