Povídka Hodina básníků

  Večer. Doba, kdy většina lidí chodí spát. Proč také ne. Každý si rád odpočine po dni stráveném prací a ve společnosti. V říši snů se nejsnáze odpočívá. Stačí zavřít oči a odevzdat se do náruče temné brány, za níž již čeká jen ráj. Snový ráj. Každý z nás má svůj vlastní. Ty světy jsou jiné, rozdílné, všemožně krásné a děsivé. Je na nás, jaké si je uděláme a co v nich prožijeme. A také co si z nich odneseme. Sny jsou našimi opravdovými zdroji energie. Dávají nám sílu jít za tím, co chceme. Ve snech jsme vždy všichni. Sny neznají ztrátu pozemského života. V nich se neumírá, jen se žije. Můžeme být šťastní, že ty světy máme. Vždyť v nich dětství nekončí, zvědavost pouze vzkvétá. Tak jak to má být. Život beze snů je život bez skutečného významu.

Ale jak strašné to musí být, když někdo nedokáže snít? Je vůbec popsatelné, jak strašlivý a smutný musí být život člověka, co existuje jen v šedé realitě? V té, kde pro sny není místo? Nebo co vlastně lidskou bytost donutí se vzdát svých snů? Na takové otázky by nedokázal odpovědět ani ten největší filozof, ani sám Sokrates, nejmoudřejší Řek. Ani on by nedokázal najít odpověď na snové otázky, byť o něm orákulum pělo jako o tom vševědoucím. Vzdát se snů, proč by to vlastně někdo dělal? Vždyť to nemůže být ani možné. Žádný člověk by se neměl vzdát své brány do toho blaženého světa.

A přesto to někteří dělají. Peníze jim zavoní, jejich ego nad nimi zvítězí. Svět je plný radostí a snů, avšak cynismus a pesimismus snadno porazí slabého lidského ducha. Jsou snad tedy sny výsadou těch silných? Ne. Nejsou jen výhradou silných. Sny patří všem. Avšak málokdo v ně věří. Čím je člověk starší, tím víc přestává věřit. Se stářím se člověk vzdává svého ráje. Proč? Pro nic. Prostě pro prachobyčejné nic. Když se někdo vzdá snů, nic z toho nezíská. Jen smutný život bez významu. Vlastně tím dokonce tratí. Nevzdává se jen snů, ale i života samého.

Život. Existence. Někdo by řekl, že jsou si ty slova tak blízká. Ale ve skutečnosti jsou tak rozdílná, že ta propast mezi nimi nejde změřit. Život není existence, stejně tak jako existence není život. Učitelé učí již od mala děti, že si ty dvě slova jsou vzájemně synonymy. Nevědomky tak z dělají hlupáky i z těch nejmenších dětí, co mají velké naděje.

Život je plný krás a zážitků. Oplývá barvami, radostí. Ať prší, bouří, či je krásně, život si najde krásu na každé situaci. Ať se cítíme na dně či na vrcholu, život nám vždy dá něco z čeho se můžeme radovat. I v té nejtemnější hodince se můžeme usmívat pokud žijeme. A existence? To je absence jakéhokoliv štěstí. Pro existující je všechno šedivé. Šedivé štěstí, šedivé zážitky. Ať se existujícím stane cokoliv, nikdy nebudou šťastní. Vždy budou hledat jen to špatné na všem. A to nejhorší je, že čím déle člověk existuje bez života, tím hlouběji se propadá. Čím blíže je člověk dnu, tím hůře se dostává zpátky na povrch.

Ovšem je jedna hodina, kdy brána mezi sny a realitou mizí a oba dva světy splývají dohromady. Je to hodina básníků. V té době vznikají nejkrásnější básně, když si básníci mísí slzy s krví do směsi zvané inkoust. Jen v tu hodinu odevzdávají i těm nejobyčejnějším papírům ty největší závaží, co si na srdci nosí. Zatímco ostatní spí, básníci v tu hodinu tvoří. Mohli by sice spát a snít, ale raději volí snění s očima otevřenýma dokořán. Tak je snění kolikrát nejkrásnější.

Pokračování ve Spisovatelově imagináriu