Dva roky na cestě

Před dvěma lety jsem psal článek, ve kterém jsem se rozepsal o nástupu na Vyšší odbornou školu publicistiky – VOŠP. V Praze. Od té chvíle uplynuly dva celé ročníky, což odpovídá čtyřem semestrům. Nastupoval jsem na školu s určitým očekáváním, měl jsem nějaké představy a pociťoval první dojmy. Ale jak je to teď? Přetrvávají přesvědčení, která jsem si s sebou přinesl? Nebo už dávno zmizela? Zvolil jsem opravdu správně, nebo jsem si na sebe ušil bič? A co mi VOŠP dala – a co mi naopak vzala?

Nejdříve se hodí odpovědět na tu nejdůležitější otázku – zda jsem si školu vybral dobře. Pravda je taková, že ano. Vybral. Udělalo mi obrovskou radost, když jsem od tetičky slyšel, že jsem měl jít rovnou na tuto školu a neničit si nervy na pedagogické fakultě. Stejně – ne-li více – mě zahřálo u srdce, když mi moje nejlepší kamarádka řekla, že mě ráda vidí opravdu šťastného (byť mi stále na škole chybějí moji nejbližší přátelé). "Poslední kulka" jménem VOŠP byla tím nejlepším, co mě ve svízelném roce 2023 mohlo potkat. Pedagogika mi dala jen pár světlých momentů – spíše v osobním než studijním životě – a publicistika mi vrátila to, co jsem považoval za ztracené.

1. Nové zkušenosti

Začnu tím nejvíce očividným. Studium publicistiky mi přineslo mnoho nových a zajímavých zkušeností. To, že škola v prvním ročníku nabízí možnost vyzkoušet si od každého oboru trochu, pro mě bylo velmi přínosné – a rozhodně bych si netroufl označit některý předmět za zbytečný. Každý měl svůj smysl.

Sice nestuduji kameru, ale zkušenosti od Jakuba Santiaga Říhy rozhodně využiji i v osobním a kreativním životě. Nejsem odborník na marketing, přesto jsem si odnesl mnoho užitečného z hodin paní Kariny Uherkové – zvlášť díky účasti na festivalu Gaudeamus nebo při pořádání školních workshopů. Vedení IT jsem vděčný za možnost vyzkoušet si další službu pro editování webu. A paní Zbyňkové děkuji za to, že mi připomněla dívat se kolem sebe a všímat si příběhů, které se odehrávají všude kolem nás.

To je ale jen malý výčet nových zkušeností a zmínka několika jmen. Kdybych měl děkovat všem, psal bych tu základ na novelu.

2. Příležitosti

Na nové zkušenosti navazují nové příležitosti. Během studia jsem se dostal k mnoha věcem, které by mě jinak ani nenapadly. Například návštěva studií České televize, kam nás už v prvním ročníku vzal pan profesor Schuster. Ač nejsem fanouškem televizních zpráv, musím přiznat, že bylo zajímavé nahlédnout pod pokličku zpravodajství.

Dále návštěva Show Jana Krause – zkušenost, za kterou vděčím profesorovi a kamarádovi Láďovi Greinerovi. Být na natáčení naživo působí úplně jinak než sledování z obrazovky. Ukázka zvukového studia byla už jen třešničkou na dortu.

Některé příležitosti ale přišly samy díky studiu. Například natáčení v nakladatelství CREW s kamarádem Tomem nebo reportáž z festivalu Comic-Con Prague. A nesmím zapomenout na návštěvy ve studiu Rádia Impuls, kam nás několikrát vzal Vítek Zábranský – náš bývalý student a učitel audia.

3. Noví přátelé

Škola by nebyla školou, kdyby si v ní člověk nenašel nové přátele. A o to větší radost, když si je najde i mezi profesory – jako je tomu u Ládi. Ale i mezi studenty mám radost z nových známostí.

Jsem vděčný, že jsem potkal tolik zajímavých lidí – každý jedinečný a talentovaný. Až mě mrzí, že je nemohu vyjmenovat všechny. Ale pár zmíním: s Anet jsme se začali kamarádit už v prváku a troufám si říct, že je mou největší fanynkou na škole. S Ráďou jsme se spřátelili také v prvním ročníku, konkrétně v letním semestru. Vždy s ním narazím na společné téma k hovoru – často si postěžujeme na dnešní šílenou dobu nebo si převyprávíme zážitky ze života.

Nesmím opomenout Evu z Generace 20 – dokáže se neuvěřitelně rychle pro něco nadchnout a pustit se do práce s pořádným zápalem. A když zmiňuji Evu, musím zmínit i Tomáše – kamarádíme se od začátku až dodnes. Má před sebou jistě zářnou budoucnost jako kameraman – do svého oboru dává srdce i duši.

4. Psaní

Co mě během studia na Jihočeské univerzitě trápilo nejvíce, byla neschopnost napsat dobrý text – natož povídku nebo báseň. Nezapomenu na večery na koleji, kdy jsem hodiny zíral do monitoru a zoufale se snažil něco vytvořit… a nic z toho nevyšlo. Touha psát byla silná, ale prostě to nešlo. Klasický spisovatelský blok v plném rozsahu. A kromě pár blízkých přátel jsem neměl nikoho, s kým bych si o psaní mohl promluvit.

To se změnilo na VOŠP. Opět cítím, že pro mě psaní znamená tolik, co dřív. Kreativní jiskra se znovu zažehla – místo zírání do prázdné obrazovky teď prsty tančí po klávesnici.
Zatímco v Budějovicích jsem za tři roky napsal jen pár básniček a jednu povídku, v Praze jich vzniklo hned několik – a ne zrovna krátkých. A básně? I k nim se pomalu vracím.

Psaní je pro mě zásadní. Spisovatelské řemeslo se mi vepsalo kdysi dávno pod kůži. A za mnohé z toho vděčím VOŠP – za to, že mohu tvořit, že jsem obklopen kreativními lidmi a že mám svobodu zkoušet nové věci bez obav z odsuzování a být tak naplno sám sebou.

5. Rádio Vyšší hlas

Na závěr to nejlepší – rádio Vyšší hlas. Nemyslím tím jen školní stanici nebo obor, ale všechno, co ho tvoří: obor, učitelé, lidé i filozofie.
Jestli někomu opravdu vděčím za znovuzažehnutí své spisovatelské jiskry, pak právě Vyššímu hlasu.

Vyšší hlas není jen rádio. A proto musím poděkovat několikrát. Nejprve paní Dočekalové, které se říká Mamka rádia. Pod jejím vedením jsem si osvojil pár nových spisovatelský dovedností a upevnil si ty, které bylo potřeba připomenout. Nejvíce jí vděčím za to, že jsem se díky ní naučil snášet kritiku od člověka, který se v oboru pohybuje řadu let. A také za to, že mi umožnila prožít rčení: "uč se od těch, kdo jsou tam, kde bys jednou chtěl být ty."

Další dík patří panu Zábranskému. Dlouho jsem neměl rád svůj hlas a nesnesl se poslouchat. Ale když mi někdo, kdo rozumí audiu, řekl, že mám příjemný hlas pro poslech, začal jsem na sobě pracovat a trénovat své vyjadřovací schopnosti.

Největší dík ale patří celé partě rádia – mým spolužákům, kolegům a hlavně přátelům. Nebýt jich, hledal bych inspiraci ke psaní mnohem déle. Jsem rád, že jsme tak rozmanitá parta – lidé různých zájmů a životních příběhů – a přesto si rozumíme a dokážeme táhnout za jeden provaz. Děkuji všem, kdo jsou součástí redakce nebo jsou s rádiem asociováni: Albíně, Anežce, Bohdaně, Kátě, Natálce, oběma Luckám, čtyřem Terkám, Valče, Verče, Viki, Davidovi, Ferdovi, Jonatánovi, Matějovi, Mikimu, Ondrovi, Tonymu a Vojtovi.

Inspiraci nacházím všude – v hudbě, filmech, hrách, životě, knihách, vědě, spiritualitě… Ale právě díky Vyššímu hlasu mám motivaci příběhy skutečně psát a realizovat. A i když se stále cítím trochu jako outsider, jsem vděčný, že mohu být součástí tohoto skvělého týmu.

VOŠP mi toho dala opravdu hodně. Dokonce tolik, že jakákoli negativa ani nestojí za zmínku. S touto školou jsem rozhodně neudělal chybu. Baví mě na ní studovat, jsem rád mezi přáteli a vděčím vedení za mnohé.

A co mě čeká dál? To se uvidí. Ještě mám před sebou jeden ročník a pak absolutoria. Do té doby nehodlám přestat tvořit a psát. Protože jestli si někdo myslel, že jsem doteď psal, tak se mýlil. Doteď jsem se jen rozehříval. A teprve teď začnu psát doopravdy.