Povídka Chlapec a spisovatel

  Jedno místo malého chlapce lákalo nejvíce. Lávka u hřiště. Byl u ní již tolikrát a chodíval přes ní jen párkrát. A přesto ho stále vábilo ji přejít nebo se na ní jen zastavit. O té lávce se povídalo hodně. Nejvíc lidí říkalo, že je nebezpečná a dlouho nevydrží, že ji vezme proud. Ale tomu malý Karlík nevěřil. Ostatní zase povídali, jak na té lávce všechno končí. To již chlapce zajímalo. Nevěděl, co to znamená. Proč vše na jedné prosté lávce končí? Proč tam raději něco nezačíná? Na to se ptal sám sebe, jak utíkal po dlouhé cestě vedoucí ke hřišti a o nepatrný kousek dál i k lávce. Teď, když ho nic nedrželo se k ní mohl jít podívat.

Na hřišti si také pohrávali děti, ale malí Karlík si jich nevšímal. Jeho dětská zvědavost se upínala jen a jen k lávce. Nechtěl si hrát jako ostatní na piráta na dřevěné lodi, či na rytíře v dřevěné věži. Ani s míčem si nechtěl hrát, přestože na něj ostatní děcka pokřikovali ať se k nim přidá, ať jim dělá brankáře. Ne, Karlík neposlouchal a utíkal dál, dokud nezmizel mezi stromy, kde se břeh snoubil s řekou a kde jeden s druhým spojovala ona vysněná lávka. Lávka, která je nebezpečná a kde se vše končívá. Alespoň podle dospělých. Ovšem chlapec se chtěl přesvědčit na vlastní oči a ne jen slepě důvěřovat povídačkám, kolujícím po vesnici.

Lávku obklopovala jen matka příroda. I cesta k ní byla pouze vyšlapanou cestičkou v trávě, zkrášlená kamínky a štěrkem, co poutníkům opadal z bot, když tudy procházeli. Dlouhé ruce stromů se nakláněli nad zuřící řeku, co tekla až k hranicím do cizí země a v nepředstavitelné dálce vtékala do jednoho z mnoha světových oceánů. Keře bránili bahnitý břeh s mohutnými valouny, přes něž se příboje pěnící vody rozráželi. Pro mladého chlapce bylo něco neuvěřitelného zaposlouchat se do rytmů větru a žalozpěvu opadajícího listí, snášejícího se ladně po větrných skluzavkách do vody, jenž se pak zlatých, oranžových a rudých lístečků nemilosrdně zmocňovala.

Stará prkna zasténala, když na ně malí Karlík vstoupil. Nebyl si příliš jistý, zda-li činí správně. První prkno hyzdili prasklinky a část jej chyběla. Navíc se kymácelo, jakmile chlapec došlápl. Přesto se odhodlal k dalšímu kroku. A pak k dalšímu. Tak pokračoval dokud nestanul ve středu lávky, zábradlí po pravici. Proč tady všechno končí? Povídačka chlapci nedopřála klidu. Nedokázal pochopit, proč na tak krásném místě musí všechno končit. Byla snad lávka prokletá, či se na ní stala nějaká strašlivá událost? Na vesnicích se často vyprávělo o nešťastných láskách, které končívali v studené a mokrém vodním hrobě, ale Karlík si nebyl vědom, že by se nějaký takoví příběh udál v jeho rodné vesnici. Tu možnost okamžitě vyloučil a obrátil se k zábradlí. Opatrně přistoupil k okraji můstku, natáhl ruce před sebe a opřel se o něj. Zahleděl se do vody, co pod ním uháněla.

Jak tam tak malí chlapec pozoroval kouzelný tanec vodních vln, vítr zesílil a taneční kreace na vodní hladině se rozházeli. Již nebylo, co na vodní hladině obdivovat, ale Karlík stejně ve větrem rozbitém zrcadle spatřil něco, co upoutalo jeho pozornost. Bílí list. Odraz bílého listu, co poletoval v korunách stromů. Vzhlédl. A skutečně spatřil to, co viděl zrcadlit se ve vodě. Vzduchem poletoval list papíru. Popsaný list papíru. Klesal pomalu, snášel se k zemi jako jeden z milionů listů, co vítr otrhával ze stromů.

Papír mířil přímo do blátivé louže. Chlapec se za ním rozběhl. Nechtěl, aby dopadl do špíny, zmáčel se a jeho poselství, které možná skrýval zahynulo jako mršina pohozená mezi stromy. Lávka se párkrát zhoupla ze strany na stranu, tak chabá byla, jak ji chlapec přeběhl. Doufal a modlil se, aby stihl list zachytit. Následoval pěšinu a s vypětím všech sil se natáhl do vzduchu, načež jen konečky dětských prstů uchopil poletující kus papíru.

Na něm byla báseň. Ručně psaná báseň. Černočerným inkoustem. Karlík se začetl. Pár básní v životě již četl, ale nikdy ji neviděl ručně psanou. Ať už papír upadl komukoliv, musel to být její autor. A upadl mu vůbec? Nebo ho sám zahodil? Proč by ale někdo chtěl zničit něco tak krásného? Chlapec si četl za pochodu a vracel se na lávku. Možná tam potká autora a majitele papíru nebo si pak bude muset báseň ponechat. V duchu však malí Karlík doufal, že se s jejím autorem setká. Byla totiž krásná. Sice to všechno byla jen psaná slova a navíc obyčejným inkoustem, poselství které v sobě nesla ovšem ničím obyčejné nebylo. Její poselství by totiž nedokázal zachytit ani ten nejlepší rádce a tak krásně by ho nevykreslil ani ten nejlepší malíř na světě. Skrývala krásu, kterou dokáže zachytit jen básník. A nikdo jiný nedokáže svět zachytit tak krásně jako mistr pera a básník.

,,Ach, koukám, že ty budeš ten, komu budu vděčit za život mé básně, mladý pane," uvítal náhlí hlas Karlíka na lávce. Patřil muži, do něhož chlapec málem narazil. Tak hluboce byl v básni začtený, že málem prastarého tuláka přehlédl. Odklonil oči od básně a vzhlédl do jeho staré tváře. Mužovu vrásčitou tvář halil pěstěný vous, vlasy prošívané stříbrem mu sahali až po záda. Oči prozrazovali, jak moc ten záhadný muž musí být unavený. Byli téměř černé, přesto vypadali jako dva kaštany, co padali ze starého javoru u Karlíkova rodného domu. Na sobě měl tulák upravený antracitový kabát, z jehož náprsní kapsy vyčnívalo plnící pero a přepásán byl brašnou, ukrývající tlustý balík papírů. Také popsaných. Vítr musel z mužovy brašny jeden krutě vyrvat a odnést takhle daleko...

Celá povídka ve Spisovatelově imagináriu