Věci, co mě inspirují

06.02.2021
Zdroj: Pixabay
Zdroj: Pixabay

 Původně jsem plánoval, že tento článek bude hlavně o místech, v nichž jsem nalezl inspiraci. Ale po několika marných pokusech a nepopsatelné nerozhodnosti, jaké místo vybrat, jsem se rozhodl popsat spíše celky toho, co mě inspiruje. Nalijme si čistého vína: pro spisovatele je nemožné vybrat jen jedno místo, které s ním rezonuje. Stejně tak věc, dobu, člověka. Pro mistry pera se inspirace ukrývá všude. V místě, zvuku, pachu či jakémkoliv jiném vjemu. Tudíž zde je výpis pěti věcí, co dokáží inspirovat mě:


 1) Příroda

Zdroj: WIkipedie
Zdroj: WIkipedie

  Ti, kdo mě znají, toto asi čekali. Nejsem žádný kluk z města. Spíše naopak. Vyrůstal jsem obklopen přírodou, stromy a horami. Nikoho nejspíš nepřekvapí, že se moje psaní po drtivou většinu času odehrává na vesnicích, v přírodě nebo maloměstech. A když už píši o něčem městském, pak k tomu mám vždy neutrální či poněkud negativní přístup. Opět ale říkám, nesuďte mě, příroda je mému srdci bližší než městské centrum.

Příroda je i tím, co mě vždy lákalo na fantasy. I v realitě jsou lesy, řeky, říčky a hory magickými místy. Člověk se v jejich okolí uklidní a mnohdy si dokáže urovnat divoké myšlenky. Jsou to místa, odkud jsme my lidé vzešli a čeho jsme součástí. Na to mnoho lidí zapomíná. Já se ve svém psaní mnohdy snažím zapojit alespoň zlomek přírody či její vliv. Proto věnuji čas dlouhým popisům mlh a dešťů. Je to pro mě prostě něco, co musí být součástí každé scény. Ať se odehrává v interiéru či exteriéru, příroda v mém psaní na sebe musí vždy upozorňovat. Neberu ji tak jako dekoraci v pozadí nebo atmosférický jev. Nýbrž jako svou vlastní postavu.

Naši předci žili s přírodou. Ne jako my, kdo ji poslední dobou více ničíme, než zachraňujeme. Nevědomě tak zabíjíme naší vlastní matku, která nám dala život a která tvoří z naší planety tu unikátní modrozelenou perlu vznášející se ve vesmíru.


 2) Pohanské náboženství

Zdroj: Pixabay
Zdroj: Pixabay

  Ano, chápu, že náboženství může být pro někoho citlivou záležitostí. A já rozhodně nikoho nehodlám přesvědčovat, v co nebo koho má věřit. Mám svůj názor na různá náboženství, ale nikomu je nenutím a s nikým se kvůli tomu nehádám.

Mě vždy lákala náboženství pohanská. Vlastně tu tak trochu budu navazovat na předešlé body, které jsem zmínil již u přírody. Na pohanství je krásné, jak přirozeně působí. Nemá chrámy, nevyžaduje nějaká noblesní kněžstva či zbožné texty. Je prostě jako příroda: autentické, prapůvodní a prosté. Když se pohané modlili, nemuseli kvůli tomu znát jazyk jim naprosto neznámý, nemuseli poslouchat někoho dalšího, kdo jim tlumočil. Pohan mohl vzývat bohy u stromu, u runového kamene, na vršku hory nebo v zákrytu štítu těsně před bitvou. A pohanští bohové poslouchali, protože mnoho pohanských náboženství věřilo v rovnost člověka s bohy. Vikingové věřili, že po smrti budou hodovat po boku bohů ve Valhalle, jeden druhému rovni.

Z estetické stránky jsem vždy obdivoval, jak tajemně působí runový kámen uprostřed přírody nebo třeba takový Stonehenge. Ani jedno z toho není sice tak působivé jako katedrála nebo klášter, ale spíše ladí s okolím a působí dojmem, že na své místo prostě patří. Není to něčím, co stvořil člověk sám. Kámen do přírody patří, člověk jej jen obohatil runami. Stejně tak třeba obětní místa. Lebka na kůlu je něčím, co vzešlo z přírody. Nikoliv ničím, co člověk musel upravit k obrazu svému.


3) Severská/keltská kultura

Zdroj: Pixabay
Zdroj: Pixabay

  Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi dochází, jak mé inspirace spolu souvisejí. Kdo se o historii zajímá, tak ví, že vikingové i keltové byli pohané. Tudíž bude jasné, že jejich poněkud divoká, ale přesto moudrá kultura bude mou obrovskou inspirací.

Dnes jsme zvyklí, že za symbol ušlechtilosti, hrdinství a cti je považován rytíř v perfektním brnění, na bílém koni a žije naprosto dokonalým životem hrdiny. Pokud mám říct pravdu, pak mohu říct, že takový obraz ,,hrdiny" mi přijde tak neskutečně nudný, že bych knihu s takovým protagonistou okamžitě zavřel. Proč? Vždyť takový rytíř nemá žádný charakter! Je skutečně jen symbolem, ale nikdy nemůže být skutečností. Zato takový viking, co je ochotný prolít krev za svůj klan, co v holmgangu zasadí protivníkovi smrtelnou ránu a pak mu prokáže čest tím, že ho nechá vydechnout s jeho zbraní, to je skutečný obraz protagonisty a člověka. Vikingové a keltové měli své morální zásady, ale byli ochotni činit to, co bychom my dnes považovali za nemorální. Ale pokud se budeme držet morálních zásad, pak by nikdy nevznikly uvěřitelné postavy.

Zatímco v dětských pohádkách jsou tací rytíři na bílých koních, uvězněné princezny a zlí čarodějové a čarodějnice, ale v reálném světě a románech pro starší publikum by takové postavy jen těžko prošly. Čtenář chce postavy s chybami, co se mohou dál vyvíjet. Ne takové, které jsou již na počátku dokonalé. Protože postava, která není perfektní, je daleko reálnější než nějaký smyšlený ideál. A jak nám říkají mýty vikingů a keltů, ani tam hrdinové nebyli perfektní. Ani jejich bohové nebyli nikterak perfektní. Měli chyby, byli neznalí a podlí. Ale zároveň čestní, udatní, tvořiví. Jako my lidé.


4) Lidé v okolí

Zdroj: Pixabay
Zdroj: Pixabay

  Ani zde nebudu narušovat posloupnost. Jeden moudrý muž kdysi řekl, že spisovatelé nikdy nemají dovolenou. Buď píší nebo přemýšlejí, co napsat. Už si nevzpomínám, kdo to byl, ale daleko od pravdy nebyl. Čtenáři se mě mnohdy ptají, kde nacházím inspiraci pro své postavy a příběhy. Odpověď je až překvapivě jednoduchá: ve svém okolí.

Když jsem dojížděl na střední, měl jsem tam učitele, který pokaždé litoval toho, že musím vstávat brzo a jezdit přes sto kilometrů do školy a zpět. Ale co mu nedocházelo, či co jsem mu měl spíše vysvětlit, byl fakt, že i to cestování mi dává mnoho inspirace k tvorbě. Ve vlaku jsem mnohdy narazil na rozličné typy lidí. Matku s dítětem, pracovníka Českých drah, dědečka, co jede za kamarády do hospody. A tak bych mohl pokračovat. Ale největším zážitkem bylo, když jsem se pustil do rozhovoru s čerstvě propuštěným vězněm. Někdo by mohl namítat, zda-li jsem se nebál nebo proč jsem s ním mluvil. Pravda je taková, že na takové shledání těžko zapomenu. Ano, řekl jsem s vězněm, ale pro mě to byl úplně neobyčejný člověk. Byl si vědom svých chyb, některých litoval a některých ne. Sám uznával, že není žádný dobrák, ale ani špatný člověk.

Na rovinu, potkat někoho takového byl zážitek. Na nic si nehrál, nic nepopíral. Byl prostě lidskou bytostí. Se všemi chybami i ctnostmi. A já jsem mu vděčný za to, že se se mnou tenkrát v tom červeném, rozvrzaném vlaku o svůj životní příběh podělil. Jednak mi dokázal, že nedokonalí lidé jsou mnohem zajímavější než ti, co se snaží předstírat, že si žijí pohádkový život, ale dokonce že záporné vlastnosti nejsou vždy něčím špatným. To se od té doby snažím odrážet ve svém psaní.


5) Samotná podstata psaní

Zdroj: Pixabay
Zdroj: Pixabay

  Tady budu muset posloupnost přerušit. Co myslím samotnou podstatou psaní? Jonathan Gottschall jednou řekl, že lidé jsou příběhy vyprávějící tvorové. Kdo si nikdy nevyzkoušel spisovatelské řemeslo, tak asi nepochopí, co to pro nás spisovatele znamená. Avšak kdo je vášnivý čtenář, tak to pochopí velice snadno. Člověk od pradávna vyprávěl příběhy. A také je zaznamenával. Příběhy předávaly moudrost, zábavu a smutky, spojovaly lidi a kmeny, učily další generace, sdílely osudy lidí. Některé umění vzniklo ke zkrášlení života, jiné k zábavě. Ale jen psaní zůstalo uměním, které dokáže lidi měnit, vzdělávat, konejšit i spojovat napříč generacemi.

Příběh, ač fiktivní, je pořád lidským příběhem. Pořád dokáže naučit, vyvolat emoci. Psaní je poslání a magie. My spisovatelé tak jsme více čaroději, než umělci. Jsme učitelé, filozofové, vypravěči, rádci a všechno možné. Být spisovatelem je stát se lidstvem samotným. Možná zním trochu romanticky, ale to jen proto, že vám, čtenářům, to tu podávám tak, jak to je. Tak jak to bylo a bude. Postavení spisovatelů ve společnosti se mění, ale naše poslání zůstává. A zároveň nás napříč generacemi inspiruje.


  Nyní dovol, abych byl osobnější a poděkoval Tobě, čtenářko či čtenáři, co jsi se dočetl/a až sem. Jak vidíš výše, i Ty jsi pro nás spisovatele inspirací. Proto jsem se s Tebou a mnoha ostatními podělil o to, co mě inspiruje a žene dál. Ještě jednou, díky Ti. Pokud chceš, sdílej tento článek s ostatními, kdo rádi čtou a pamatuj, že jsi přečtením tohoto článku udělal radost jednomu odhodlanému spisovateli.