Odkud umělci berou svou inspiraci? Toť otázka. Jediná silná otázka. Silnější než bolest sužující můj zátylek. Opakoval jsem si ji stále dokola. Kdo ví, možná do nekonečna. Odkud? Z jakého místa? Bylo mi více než jasné, že odpovědi se nedočkám. Má otázka náležela nikomu. Jen mému vědomí. A to neodpovídalo. Nebo snad nechtělo.
Historie je zajímavým místem. Ač ji někteří milují a jiní zase moc nemusí, přesto nelze popřít prazvláštní kouzlo, jímž oplývá. Je takovým naším společným příběhem. Sice si nejspíš nikdy nebudeme zcela jisti, co je pravda a co lež, skutečnost tak pro nás zůstane navždy pouhým subjektivním názorem autorů píšících o událostech dávno minulých, i tak...
Co je vlastně spisovatelovým denním chlebem? Je to jen psaní příběhů, které se zrodí v jeho či její hlavě? Nebo je tu něco hlubšího?
Co dělá spisovatel na umělecké škole? Tak zněla otázka, která mě celou dobu studování na střední škole provázela. Jedna otravná otázka. Zarývala se jako lesní klíště, nechtěně a bez úmyslu přinesené z lesa neopatrným poutníkem. Nebylo divu, že stačila k tomu, abych z dobré nálady přešel do nevrlé. Kdysi jsem nedokázal odpovědět.